Být dokonalá? Děkuji, nechci!

27.06.2018

Touha po dokonalosti je fenoménem dnešní doby. Díky televizi, internetu a sociálním sítím je tlak na dokonalost doslova extrémní. Z televize a rádia na nás křičí reklamy, v nichž mají dokonale upravené a nalíčené ženy dokonale navařeno, perfektně umytá okna a bezchybně umyté nádobí (protože dokonalá žena přeci musí neomylně vědět, které kapsle do myčky má koupit).


Zdokonalit dokonalé

Z titulek časopisů se na nás dívají nádherné modelky, které nemají celulitidu ani vrásky. Co na tom, že to je především zásluhou grafika a Photoshopu. Na internetu najdeme denně mraky receptů na tu zaručeně nejchutnější bábovku i bezpočet návodů na to, jak zvládat tisíc věcí najednou a ještě u toho vypadat zatraceně sexy, jak být nejlepším rodičem na světě, perfektním partnerem nebo manželkou, úchvatným milencem i sexuální bohyní a já nevím co ještě.


A pod tímto tlakem dnešní zrychlené doby jsou (nejen) teenageři schopni udělat téměř cokoliv jen proto, aby získali za svou fotku na Facebooku a Instagramu zvednutý palec svých "přátel". Tahle rádoby dokonalost je všude kolem nás a my tak denně pořádáme hon na zajíce, kterého nemáme šanci dostihnout.


Syndrom sociálních sítí

Sociální sítě jsou plné fotek šťastných párů a rodin. Denně se na ně díváme a při tom se trápíme. Toužíme po tom, co vidímě, ale zároveň máme pocit, že toho nejsme schopni dosáhnout. A právě to způsobuje naši nespokojenost a frustraci. Slepě věříme virtuální realitě a neuvědomujeme si, jak snadné je si ji přetvořit k obrazu svému.


Naivně druhým zobeme z ruky jejich iluzi dokonalosti a ve snaze jí také dosáhnout se propadáme do negativních emocí a pocitů zmaru. Znám mnoho případů, kdy lidé vypadají na fotografiích jako z katalogu na štěstí, ale realita je úplně jiná. Pod falešným úsměvem se skrývá prázdnota a nesoulad.


Rovnice bez neznámé

Svou energii vrážejí místo do vztahů do postování svého "štěstí" na odiv druhým a čekají na ocenění v podobě "lajku" nebo "komentu" - "Krásná rodinka." - "Ježiš, děkujeme :-*" Snaží se sami sobě namluvit, že čím víc lidí zmáčkne tlačítko "To se mi líbí" pod jejich fotkou, tím jsou šťastnější.


V hlavě mají vcelku jednoduchou rovnici: počet kliků na LIKEje přímo úměrný jejich štěstí, které je tímto aktem definitivně společností uznáno a stvrzeno. Samozřejmě ne všichni jsou takoví, mnozí jsou opravdu šťastní.


Ale proč se zbývat tím, jak to, sakra, mají ostatní místo toho, abychom se dívali na sebe? Nejspíš proto, že zabývat se druhými je mnohem snazší.


Syndrom dokonalého dítěte

Už i maličké děti chtějí být dokonalé. Starší syn měl dnes ve školce besídku a paní učitelka mi popisovala, jak pětileté děti chtějí podat ten nejlepší výkon a jak mají strach z toho, že něco pokazí a zklamou dospěláky. A kde k tomu už tak malé děti přijdou?


Jednoduše. Jejich nedokonalí rodiče, kteří si ovšem o sobě myslí, že dokonalí jsou, vyžadují stejnou dokonalost i po svých ratolestech. Většinou nevědomě dělají svým dětem to, co jim dělali jejich rodiče (a vsadim se o co chcete, že to jako děti sami nesnášeli).


Takhle se to ale nedělá a takhle se to dělá!

A protože proutek je potřeba ohýbat, dokud je mladý, začíná to tím, že nejprve svým dětem odmalička tleskají a odměňují je za každý výkon. Bonbónek za nočník, pochvala za první slovo, stovka za samé jedničky na vysvěědčení. Nebo je vydírají: "Když nebudeš papat, budu smutná.," případě poučují, jak taková dokonalost vypadá: "Když chceš malovat sluníčko, vezmi si žlutou pastelku a ne modrou. Sluníčko je žluté a modrý je třeba mráček nebo vodička."


Zase špatně!

Když pak ti drobečci povyrostou, tak všechno, co se jim povede, je považováno za samozřejmost a moc se o tom nemluví, ale jakmile je něco špatně... Vždyť víte. A tam to začíná. Hodné holčičky a hodní chlapečkové se snaží dělat rodičům radost za každou cenu, aby si zajistili jejich lásku, a tak žijí podle představ svých rodičů a společnosti, místo aby žili podle svého.


A v pubertě?

Já to měla podobně. A taky jsem chtěla být dokonalá. V pubertě jsem díky tomu, že jsem se chtěla přiblížit ideálu krásy, málem skončila jako anorektička. Nebýt mamky, která si toho včas všimla, možná bych to k anorexii dotáhla. Dnes vím, jak to bylo pošetilé, ale umíněné patnáctileté holce se tohle těžko vysvětluje.


Syndrom dokonalé matky

Dobrá matka pozná, proč její drobeček pláče. Dobrá matka kojí. Dobrá matka šátkuje. Dobrá matka vaří dětem bio. Dobrá matka chodí s dětmi od narození na plavání a cvičení pro kojence. Dobrá matka před dětmi nepláče a neříká, nebo naopak říká dětem to či ono. Děti dokonalé matky neječí na veřejnosti, umí pozdravit a neznají sprostá slova...


Nároky na dokonalé rodičovství jsou společností neustále zvyšovány. Bohužel, tento tlak vede spíš k opačnému efektu, kdy ve snaze naplnit všechna očekávání se ženy stávají neurotickými a permanentně vystresovanými, což podle mě ke zdravému psychickému vývoji dětí moc nepřispívá.


Pryč s dokonalými matkami

Vím o tom své a proto jsem se rozhodla dokonalé rodičovství bojkotovat. A víte co? I přes to, že to tak nebylo vždycky a i navzdory této své vědomé nedokonalost si dnes myslím, že jsem dobrá máma. A pro své děti dokonce ta nejlepší.


Syndrom dokonalé ženy

Z malých holčiček často vyrostou po vzoru svých matek multifunkční ženy. Umí dělat tisíc věcí najednou, mají spoustu zájmů, každému poradí, dokonale opečují domácnost a děti a někdy dokonce vydělají i víc peněz, než jejich muži.


Dokáží vyměnit žárovku, rozumí účetnictví, vybírají dovolenou, dovedou přitlouct poličku, servisovat auto, pečou úžasné dorty, nakupují podle pečlivě připraveného seznamu a do toho stíhají dělat řidiče celé rodině. Až sem je to na první pohled zdánlivě dokonalá představa. Ale na ten druhý...


Fakt je dokonalá žena dobrá volba?

Téměř neodpočívají a když ano, mají pocit, že se flákají. Dělají toho tolik a dělají to tak dokonale, až ostatní členové rodiny pak nemají nejdřív žádný prostor a později už ani chuť se na chodu domácnosti jakkoliv podílet. Navíc, vyrovnat se dokonalosti takové ženy je celkem zbytečná snaha, takže nicnedělání je docela dobrý úhybný manévr.


A dokonalé ženy pak jen nechápavě kroutí hlavou, jak je možné, že z manžela se stal lenoch a budižkničemu a děti si od ní nechají sloužit. Takové ženy jsou možná na provní pohled dokonalé a efektivní, ale také často nesnesitelné a uvnitř vyčerpané a nešťastné.


Moje dokonalé chvíle štěstí

Každý z nás je trochu jiný. Různí se naše představy o tom, jak by dokonalost měla nebo naopak neměla vypadat. Já dřív bývala puntíčkářka, která prahla po dokonalosti, kterou jsem neměla šanci ani přes svou nespornou snahu dosáhnout, což vedlo k pocitům vlastní neschopnosti.


Lpěla jsem na zbytečných detailech, nechala se svazovat míněním okolí a snažila se všechno dělat na maximum, jen abych dosáhla pocitu, že jsem dobrá (k tomu jsem samozřejmě toužila po tom, aby to uznal ještě i někdo jiný). Byla jsem pošetilá, když jsem hledala dokonalost.


Dokonalost neexistuje. Nebo?

Dnes vím, že žádná není, nebo že záleží jen na úhlu pohledu. Třeba jako když namaluju v mých očích naprosto otřesný obrázek a starší syn mi zcela upřímně řekne, že je krásný. Nebo když mám na sobě tepláky, jsem neučesaná a druhý syn mi uprostřed neuklizené kuchyně řekne: "Mami, ty jsi tak krásná, mám tě moc rád."


Tohle jsou pro mě ty opravdu dokonalé chvíle štěstí a na ničem dalším mi nezáleží tolik, jako na tom, si tyto nádherné a neopakovatelné chvíle naplno prožít a užít.


Od srdce přeju víc takových chvil nám všem!