es-Když se vztah promění v kouli u nohy

Své rodné město miluju. Vždycky to tak bylo. Odjakživa jsem ráda jen tak bezmyšlenkovitě bloumala v uličkách kolem náměstí, procházela se podél řeky, chodila na sobotní trhy na Piarisťák. Je to zkrátka moje srdeční záležitost.

Nedávno jsem v centru Budějc objevila příjemný espresso bar, kam se ráda vracím. Jeho prostředí tak nějak rezonuje s tím, co poslední dobou zažívám. Malý, skromný, útulný a přátelsky přijímající každého nově příchozího.

Při první návštěvě jsem měla pocit, že jeho prostředí je pro mě notoricky známé a cítila jsem se tam, jako bych tam chodila odjakživa. Chodím tam, ale i do jiných příjemných kaváren a kavárniček docela často. Odpočívám tam, pozoruju cvrkot, nebo vedu rozhovory s inspirujícími lidmi, které bych možná jinde nepotkala.

Single život vs. vztah

V pondělí jsme se dali do řeči s majitelem zmíněného café a já mu svěřila, že můj život nabral za poslední dva až tři měsíce naprosto nový, pro mě zatím neznámý směr a já celé to dobrodružství naplno žiju a zároveň se nestíhám tomu, co všehno se mi děje (v pozitivním smyslu), divit.

Řekl mi, že ten pocit zná a že se tak cítí poslední rok, kdy je single. A pak přidal ještě něco v tom smyslu, že vztahy člověku brání v rozletu. Nejdřív jsem si říkala, že to má asi jinak, ale pak jsem o tom přemýšlela a musím mu dát za pravdu, i když jen částečně.

Nádech, výdech, svoboda!

Já byla ve vztazích nepřetržitě, s malými pauzami, dvacet let. A i když se snažím na sobě pracovat a změnit svůj život k lepšímu už opravdu hodně dlouho, ten krásný pocit jistoty a svobody, kdy můžu bezstarostně a volně dýchat, se dostavil až teď, přesně ve chvíli, kdy jsem odešla z posledního vztahu.

Takže to zřejmě nějak souviset bude. A proto jsem si položila jednu podstatnou otázku.

Co mě vlastně do nefunkčních vztahů vedlo?

Vždycky jsem o sobě tvrdila, že jsem vztahový typ. A vlastně si to myslím i teď. Ale můj pohled na vztahy se zásadně změnil. Dnes dobře vím, co od vztahu očekávám, co ze sebe do něj chci vložit a co z něj chci získat. Vlastně vztah chápu úplně jinak, než dřív.

Dřív jsem vztahy brala svým způsobem jako únik. Jako nutnost, abych zapadla do společnosti. Jako něco, co mi pomůže získat jistotu a zajistí mi pocit, že někoho mám. Že nejsem sama, ztracená v tom velkém světě a hlavně, že mě někdo potřebuje.

Lepší vrabec v hrsti...

Prostě jsem neuměla být sama. Své partnery jsem si idealizovala a projektovala si je jako své zachránce, i když ve výsledku to bylo spíš naopak. A čím víc mi někdo mé vztahy rozmlouval, tím tvrdohlavěji jsem do nich šla. Šla jsem si pro ten pocit, že budu součástí něčeho, co jsem nazývala vztah.

A tak jsem se ve vztazích nenápadně, pomaličku, ale jistě proměňovala v někoho, kým jsem nebyla. Pro ten pocit, že mě někdo potřebuje, jsem popírala sebe samu. Pro to, aby mi někdo řekl "miluju tě, potřebuju tě", jsem byla schopná zavřít oči úplně před vším a zapomenout na všechno, co mi tolik ubližovalo.

A ani jsem neřešila, jestli ta slova byla myšlena upřímně, prostě mi stačilo je aspoň někdy slyšet. Co na tom, že činy těm slovům vůbec neodpovídaly. Mohla jsem se pak přetrhnout, abych vztahy budovala, udržovala, hýčkala.

Vztahy mě měnily v někoho, kým jsem nebyla

Dělala jsem to, co ode mě partneři očekávali, vlastně jsem sama sebe rozměňovala za těch pár hezkých chvil a slibů krásných zítřků, které se nikdy nestaly skutečností.

Pro vzdušné zámky jsem zapomínala na to, že mi ve vztahu není dobře, že se dusím, že se popírám a že se měním k obrazu svých partnerů, kteří si mě často ani nevážili, čemuž se dnes už vůbec nedivím.

Proč by to taky dělali, když jsem si sama sebe nevážila ani já. Neznala jsem svou hodnotu a rovnou jsem se do vztahů "hrnula" jako ta, která partnera potřebuje, aby mohla žít a fungovat.

Vztah jako tanec na minovém poli

A zároveň jsem s tím nejlepším úmyslem urputně makala na tom, aby mé vztahy fungovaly. Jenže to byl boj s větrnými mlýny. Já i moji partneři jsme vršili chybu za chybou, místo toho, abychom spolu otevřeně komunikovali.

Místo spolupráce jsme se snažili prosazovat své potřeby, které na sebe často narážely, a když bylo úplně nejhůř, útočili si vzájemně na slabá místa.

Ač jsme žili navenek jako pár, uvnitř jsme se pohybovali po minovém poli a opatrně kolem sebe našlapovali, protože stačilo jen jedno špatné šlápnutí a do vzduchu bychom vyletěli oba. Nikdy jsme reálně nic společného nebudovali, jenže mě naprosto stačilo, že jsme o tom mluvili.

Sliby místo činů

Ty sliby mi dávaly naději, že se vyřčené jednou stane skutečností a ta naděje mi dávala sílu dál budovat náš vztah, aniž bych si uvědomovala, že z druhé strany nikdo nic nebuduje, až jsem nakonec ve své zapálenosti pro budování přehlédla i to, že nejenže nebuduje, ale že dokonce boří vše, co jsem tak dlouho stavěla.

Cítila jsem, jako by mi s každým zrnkem písku, které jsem při budování vztahu vzala do ruky, protekl mezi prsty i můj život. Připadala jsem si jako pětiletá holčička na pískovišti, které cizí chlapeček rozdupal bábovičku, nebo jako by mi někdo praskl mou pomyslnou bublinu, ve které jsem hledala bezpečí a útočistě.

Odejít (včas) chce notnou dávku odvahy

Teprve poté, co jsem prozřela, jsem se dokázala postavit a říct dost. Vztahy jsem většinou ukončovala já, ale vždycky až poté, co mí partneři zásadně a opakovaně překročili mé hranice a k tomuto kroku, kterého jsem se bála jako čert kříž, mě nakonec nevědomě donutili.

Byla jsem příliš závislá a slabá na to, abych to udělala dřív. Nakonec jsem vždycky, když se to stalo, každému z nich v duchu poděkovala za to, že se tak zachovali a já konečně mohla udělat to, co bylo pro nás oba nejlepší. A tak s každým koncem vztahu vždycky přišla obrovská úleva. A dnes vím jedno.

Už nikdy nechci žít s koulí u nohy!

Dnes už bych nikomu nedovolila, aby se ke mně choval tak, jak jsem na to dřív byla zvyklá, protože si sama sebe vážím. A už bych nikdy nešla do vztahu jen proto, abych naplnila svou vnitřní prázdnotu, nebo nějakou svou potřebu, kterou neumím ukojit jinak.

Vím, že ve vztazích lidé chybují a až nějaký vztah přijde, budu chybovat i já. Ale díky tomu, že jsem našla sebe samu a že jsem se naučila otevřeně komunikovat, už nebudu na svém partnerovi emočně závislá.

A už nikdy se sama sebe nevzdám

Dobře si uvědomuju, že bez osobního prostoru se nedá žít a myslím si, že i když jsem prostor svým partnerům vždy uměla dávat, neuměla jsem si říct o ten svůj a to byla právě veliká chyba.

Dnes už to, troufám si říct, umím a vím, že nechci díky vztahu přijít o své sny a touhy, natož o své přátele. Nechci už být na budováni vztahu sama.

Ale v žádném případě taky nechci, aby se někdo vzdal svých snů, tužeb a přání jen kvůli mně, protože pokud by to udělal, nebyl by to zdravý vztah, ale vztah postavený na závislosti.

Pryč se závislými vztahy a vztahy plnými podmínek!

Jsem skálopevně přesvědčená, že vztah nemusí nikomu v ničem bránit, pokud je zdravý. Podmínkou je, aby se potkali dva lidé, kteří to mají nastavené podobně. Dva lidé, kteří se chtějí a umí vzájemně respektovat, podporovat, dávat si prostor a společně růst, aniž by se vzdávali sami sebe. A především musí mít oba chuť a odhodlání budovat a rozvíjet vztah společnými silami.

Vztah jako jízda na dvojkole

Když jeden šlape, druhý nesmí brzdit. Když jeden jede doleva, druhý nesmí jet doprava. Na křižovatce je potřeba zastavit a rozhlédnout se, kterým směrem se společně vydáme. A pokud se chceme vyhnout karambolům a zraněním, pravidlem číslo jedna je otevřená komunikace, upřímnost a trpělivost.

A i zkušení cyklisté si musí být vědomi toho, že to je práce na celý život, že nesmí přestat šlapat a komunikovat, i když zrovna nejedou po rovné a hladké cestě.

Jedno přání nakonec

A to je to, co si dnes pro sebe přeju. Abych jednou, až naberu sílu a přijde ten správný čas, dokázala takového člověka mezi ostatními poznat a do svého života přijmout, stejně jako on mě a mé děti. A jestli ne, tak budu raději až do smrti sama, než abych ještě někdy žila s koulí u nohy, nebo se hrabala v písku, který by se mi stejně jen sypal pod rukama.