es-Proč...?

Proč říkáme: "Přijeď si vyklidit sklep," když myslíme: "Chci tě znovu vidět?"

Proč říkáme: "Nenávidím tě," když v hloubi duše cítíme: "Miluji tě?"

Proč říkáme: "Pojďme se rozejít," když myslíme: "Nechci tě nikdy ztratit?"

"Proč říkáme: "Bez tebe je mi líp," když naše srdce křičí: "Chci jen tebe?"

Proč říkáme: "Možná, někdy...," když myslíme: "Už nikdy?"

Proč říkáme: "Miluji tě," když si myslíme: "Nepotřebuji tě?"

Proč říkáme: "Nemůžu s tebou vydržet," když myslíme: "Nemůžu se sebou vydržet?"

Proč říkáme: "Nedůvěřuju ti," když myslíme "Nedůvěřuju si?"

Proč říkáme: "Potřebuješ mě," když myslíme: "Potřebuji tě?"

Proč říkáme: "Ty nestojíš za nic," když si myslíme: "Já nestojím za nic?"

Proč říkáme: "Nikdy tě nepodvedu," když si v duchu říkáme: "Snad na to nepřijde?"

Proč říkáme: "Jsi krásná, chci tě víc poznat," když myslíme "Chci se s tebou jen vyspat?"

Proč na otázku: "Co ti je," odpovídáme: "Nic," i přestože pláčeme a uvnitř jsme zničení?

Proč říkáme: "Nechci vztah," když v hloubi duše toužíme po lásce na celý život?

Proč na otázku: "Můžu ti pomoct," i když jsme na dně, odpovídáme: "Ne, já to zvládnu?"

Proč místo přiznání: "Udělal jsem chybu," ukazujeme prstem a říkáme: "To ten druhý?!"

Proč říkáme: "Ty mi vůbec nerozumíš," když si nerozumíme ani my sami?

Proč chceme po druhých, aby nám dali lásku, když si ji nedokážeme dát ani my sami?

Proč říkáme: "Odpusť mi," když víme, že to uděláme znovu?

Proč ke slovům "Miluji tě," přidáváme: "Pod podmínkou, že..."?

Proč druhému říkáme: "Vynes koš, ukliď, vysaj," když chceme, aby byl dospělý a samostatný?

A proč za nevyneseným košem spatřujeme: "Už mě nemiluje, ani koš kvůli mě nevynese?"

Proč říkáme: "Ježiš, já jsem ale tlustá," když chceme jen ujištění "Ale nejsi?"

Proč ženě, o které si myslíme, že je krásnější, než my, se zaťatými zuby říkáme: "Sluší vám to," když si myslíme: "Kráva jedna nafoukaná?"

Proč tak často slibujeme: "Zavoláme si," když už předem víme, že zavolat nechceme?

Proč říkáme člověku, jehož jméno ani neznáme: "Rád tě vidím, kámo?"

Proč říkáme: "Jsem šťastný," když jsme uvnitř plni smutku a bolesti? 

Proč si místo vzájemné podpory ubližujeme?

Proč na sebe místo milých slov a úsměvů pliveme jed?

Proč ztrácíme čas tím, že se domníváme, co druhý chce, nebo potřebuje, místo abychom se ho zeptali?

Proč zkrátka neříkáme věci tak, jak je opravdu myslíme, cítíme a potřebujeme a místo toho raději ztrácíme čas a energii domněnkami, přetvářkou, výmluvami a lží?

Protože...

...jsme příliš slabí na to, abychom dokázali říkat a unést pravdu.

...nelžeme jen druhým. Lžeme i sami sobě. Utíkáme od pravdy, protože to je méně bolestné. Nasazujeme si masky, přetvařujeme se, protože to je pro nás bezpečnější.

A nakonec začneme lhát natolik, že svým lžím uvěříme, abychom se sebou dokázali žít. Abychom psychicky "přežili", pravda pro nás musí přestat existovat.

A tak nám únik od pravdy v podobě drobných i velkých lži usnadňuje život. Tedy alespoň si to myslíme. Ale opak je pravdou. 

Co je a co není láska?

Jedině čistá láska bez lží a mikrolží je opravdu láskou. To ostatní je čirá manipulace.