Jiný pohled na pandemii aneb Uzdravme rodinu a bude líp

16.11.2021

Jsem rodinný terapeut. A protože jsem sama prošla životním obdobím, kdy se má rodina rozpadla, začala jsem se tématu rodiny věnovat do hloubky. Osobně i profesně. Znovu a znovu jsem se dívala do svého nitra a kladla si různé otázky. Skrze vlastní zkušenost, i zkušenosti mých dětských i dospělých klientů jsem se snažila pochopit principy, které se v českých rodinách předávají z rodičů na děti už po celé generace. Zamýšlela jsem se nad obecnými principy, jakým způsobem si utváříme vztah k sobě, svým partnerům a dětem a jak na to oni reagují. A během tohoto procesu jsem o to víc pochopila důležitost poslání, s nímž jsem přišla na tento svět.


Mým posláním je uzdravovat rodinu. Měnit principy rodinného fungování a pomáhat lidem, aby se doma cítili přijatí a milovaní. Mým cílem je přispeět k tomu, aby v českých rodinách zavládla harmonie a porozumění. Protože vím, že to má vyšší smysl. Mnohem vyšší, než jsem si dosud připouštěla. Dovolte mi, abych vás s touto - pro někoho možná tak trochu odvážnou myšlenkou - seznámila. A pokud s vámi alespoň trochu zarezonuje, budu ráda, když ji budete rozvíjet dál.

Na počátku mé myšlenky je tvrzení kvantových fyziků, že všechno se vším souvisí a že to, co se odehrává v mikrokosmu, odehrává se i v makrokosmu a tyto se vzájemně ovlivňují. A dokážeme-li toto přijmout, už je to jen krůček k tomu začít vidět svět trochu jinak. 

Můžeme pochopit, že to, co se děje v dospělém jedinci, odráží se na jeho rodinném prostředí, které aktivně vytváří (ať už vědomě, nebo nevědomě). A to, co se děje v rodině, odráží se pak v kolektivním vědomí naší země. A kolektivní vědomí každého státu pak spoluutváří kolektivní vědomí naší planety.


Jak tento předpoklad, že všechno se vším souvisí a vše se vzájemně ovlivňuje, souvisí se současnou situací? 

Když je dítě malé, veškeré dovednosti včetně těch komunikačních, podobu vztahů, dobré i špatné návyky, vzorce chování i myšlení a své postoje, to vše si přináší právě z rodiny. Rodinné prostředí většinově určuje, jací lidé z nás vyrostou a jakým způsobem se budeme nadále podílet na tomto nekonečném koloběhu utváření kolektivního vědomí lidstva. Pokud se jedinec nerozhodne jinak a nevyužije své vůle k vymanění se z tohoto vlivu, což je samozřejmě také možné, i když zatím ne příliš časté.

K lepšímu pochopení to pojďme zasadit do kontextu současné situací, která se v České republice děje. Záměrně nechávám stranou jiné země, jejichž kolektivní vědomí může být formováno trochu jinými procesy, proto se mohou okolnosti v některých aspektech lišit.

Pandemie. Téma, které na nás denně vyskakuje z médií, nejde se mu vyhnout otázka řešení rozděluje naši zemičku ve dví. Není však otázkou názoru či víry ve vakcinu, v lockdowny, v hoaxy a konspirační teorie. Je otázkou pochopení a uzdravení principů, které nám pandemie ukazuje.

Jedním z těchto základních principů, byť ne jediným, je princip rovnováhy mezi přebíráním moci a zodpovědnosti, přičemž pandemie silně akcentuje ztrátu rovnováhy mezi těmito dvěma veličinami.

Procesu postupného a rovnoměrného přejímání moci a zodpovědnosti by nás měli naučit v dětství naši rodiče, později učitelé. Pokud ale rodiče a učitelé učí děti po celé generace pravému opaku, kdy si autority snaží co nejdéle udržet moc, zatímco odpovědnosti se zbavuje, velmi snadno se stane, že si necháme jako mávnutím kouzelného proutku odebrat veškerou moc a na záda si necháme hodit cizí odpovědnost, aniž bychom to vůbec zpozorovali. A přesně na tuto "chybu v matrixu" autorita (dnes reprezentovaná politiky a jinými vlivnými lidmi) tiše spoléhá.


"Přílišné podléhání autoritám v kombinaci s nerovnoměrným přebíráním a předáváním moci vedlo k nejedné tragédii lidstva. Tento omyl je předáváno z generace na generaci. Jsme jím krmeni už od kolébky a tak si v takových situacích, jako panuje ve světě dnes, jen málokdo všimne, že vlastně něco není v pořádku. A když si toho všimneme, obvykle bývá už velmi pozdě, protože existují lidé, kteří jsou si tohoto obecně platného omylu velmi dobře vědomí a neštítí se ho zneužít ve svůj prospěch."


Napůl vyhráno má člověk tehdy, když pochopí, že vzdát se zodpovědnosti znamená vzdát se své moci. A že člověk k tomu, aby převzal moc, musí převzít také zodpovědnost za své činy. Protože nerovnováha mezi přejímáním moci a zodpovědnosti obvykle končí ztrátou osobní svobody. A docela vyhráno má teprve tehdy, když podle toho to principu začne také jednat.


Ale kde se tento zhoubný princip, který se lidstvu už mnohokráte vymstil, vůbec bere? No kde. V rodině. Ano, protože právě v rodinách se tento špatně pochopený princip traduje z generace na generaci. A proto, pokud chceme předejít, aby i naše děti jednou čelily hrůzným válkám a mocenským bojům, je třeba začít uzdravovat sebe a celé rodiny. Je potřeba uzdravit hodnoty a principy, které se v rodinách tradují.


Je nutné změnit úhel pohledu, přístup k sobě, k partnerovi, k našim dětem a jejich výchově. Lépe pochopit a naučit se přijímat roli otce a matky se vším, co k nim patří. A začít naslouchat sobě, mateřské intuici, otcovské moudrosti, která je v každém z nás ukryta pod nánosy škodlivých rodinných vzorců. A především je nutné začít s větší ochotou naslouchat dětem. Protože děti jsou opravdu moudré a mohou nás mnohému naučit.


Zdá se vám mé tvrzení, že kořeny dnešní situace můžeme hledat v rodinách, příliš odvážné? Čtěte dál a posuďte sami.


Problémy s autoritou 

Kdo z nás by v dětství nezažíval, že rodič měl ve všem právo veta? Nebo že by nám nezasahoval do všeho, co jsme dělali, aniž by vyslechl náš úhel pohledu? Kolikrát byl nějaký náš sourozenecký spor rozhodnut tak, že rodič přišel až když bylo po všem a bez znalosti situace vyřkl verdikt, který v nás vzbuzoval pocit absolutní nespravedlnosti a přes to jsme se neodvážili ani ceknout?


Milosrdné i záměrné lži

Koho z nás máma neodpálkovala se slovy: "Nic mi není," což vůbec nedávalo smysl - vždyť měla oči oteklé od pléče. Nebo třeba: "My se nehádáme," přestože jsme sylšeli křik přes celý byt. "Paní Vomáčková, taky vás ráda vidím," smála se babička jako měsíček na hnoji na sousedku. A jakmile zašla za roh, ucedila mezi zuby: "Baba jedna protivná." "Pejsek jenom spinká," místo aby nám řekli, že umřel. "Tatínek je v práci," tvrdila babička, přestože věděla, že byl u jiné ženy. "TeĎ není správná chvíle na to o tom mluvit" vymlouvali se pokaždé, když jsem chtěl vědět, proč dědeček umřel.

Kolik rádoby milosrdných lží jsme už od peřinky slýchali? Bohužel - jsme na lži zvyklí a náš mozek odvykl kritickému myšlení. Protože dospělí přeci nelžou. Autority přeci nelžou. Jak by mohli. Vždyť se o nás mají starat, ne? Ale co ten pocit, blesková myšlenka, že je za slovy dospělého něco skryté, že je něco jinak, než říkají. Znáte to?


A co takhle zneužívání. Že to je okrajové téma?

Bohužel není. Jen se o něm nemluví. Nebo -jak vidíme u případu mediálně známého psychiatra - mluví se po něm až když už je po všem. Společnost o nepříjemných tématech raději mlčí, přestože je zjevné, že je to jev mnohem častější, než si jsme ochotni připustit. Ale, kolikrát dítě slyší od maminky: "Sedni si na klín dědečkovi a dej mu pusu, to se musí." A často i přes to, že matka sama byla v dětství obětí sexuálního zneužívání. Jak se ale dítě může spoléhat samo na své pocity (to, co dědeček dělá, je mi nepříjemné), versus to, co říká rodič, autorita: "Dědeček je hodný." Naše varovné signály jsou tak v samém prvopočátku mateny a přepisovány tím, co dospělí chtějí. Říkají nám, co máme cítit, koho máme mít rádi a nikoho nezajímá, že uvnitř to máme jinak. Jak se dnes můžeme vyznat v tom, co je pravda?


Války o dědictví

Nebo ještě z jiného soudku. Snad v každé rodině najdeme někoho, kdo je schopen se otočit proti celé rodině jen kvůli vlastnímu prospěchu, nebo kdy spolu rodina nemluví po celá desetiletí, nebo dokonce vede "války o dědictví", soudní spory a neštítí se ani udání. Ale už malé děti vedou sourozenecké války, často jsou však způsobené právě tím, že jedno dítě má pocit, že druhé dítě je upřednostňováno, i když rodič to může vidět úplně jinak. Důvodů pro sourozenecké nesváry je mnoho. Vždy jsou však příčinou jedno - nezdravé rodinné vzorce, kdy malé dítě neumí situaci řešit, proto si ji kompenzuje a domáhá se spravedlnosti v dospělém věku, kdy už tyto prostředky má, doufajíc, že autorita v podobě soudu a jiné instituce se ho tentokrát, na rozdíl od rodiče, zastane.


Tohle jsme zažili všichni. Mikuláš, čert, uhlí a brambory.

A pamatujete, jak nám bylo, co by školkovým dětem, když nás strašili čerty, kteří - jak dnes dobře víme - neexistují, jen aby nás přiměli k poslušnosti? A mnozí se ještě chlubili sousedům, jak skvělý zážitek dětem zprostředkovali tím, že si najali pár studentů, kteří na sebe vzali za úplatu a pár panáků rumu kostýmy svatých a často, ač sami sami opilí pod obraz, četli z hříšné knihy seznam "našich hříchů", říkajíc se vztyčeným prstem: "Ty, ty, ty, Mařenko, to je opravdu velký hřích, že děláš křížek levou rukou. A taky neposloucháš rodiče na slovo, no to se dělá?" Pocit viny je velmi silným donucovacím prostředkem, že?


A co horšího, někteří rodiče toto divadlo dovedli k takové dokonalosti, že jsme se přímo před zraky Mikuláše, čerta a celé rodiny podělali přímo do punčocháčů. Bylo to potupné a jedinou útěchou nám mohla být úleva, že jsme si mohli alespoň na nějakou chvíli konečně sundat ty příšerné, kousavé a tolik nenáviděné punčocháče. A na ten pocit úlevy jsme se proto nafixovali, abychom jím svou slabost alespoň omluvili, což je lepší, než si přiznat trapnou realitu této situace.


Staré známé pocity, vyplavené vzpomínky, myšlenky i červíček pochybností

A teď otázka k zamyšlení pro každého z nás. Nejsou nám všechny, nebo alespoň některé, i kdyby jen jedna, z těchto situací, vzpomínek a pocitů povědomé. A neprožíváme je stejně dnes, jako tenkrát? Přesně to je totiž potvrzením, že jsme je prožívaly už mnohem dřív, než přišla pandemie. Ano, vše, co se děje dnes, v sobě máme uloženo už z raného dětství, z rodiny, ze školy. A vše se cyklicky opakuje. Pandemie nám tyto pocity nezpůsobila. Ona "jen" drnká na staré známé struny, na které kdysi dávno hrávali naši rodiče, prarodiče, učitelé.


Teprve až ve chvíli, kdy reálně uslyšíme faleš a rozladěnost těchto strun v nás, teprve tehdy, až si vybavíme ty známé a nesnesitelné pocity ohrožení, ponížení, bezmoci, uměle vyvolávané viny, vzteku a hněvu, začneme v sobě probouzet chuť to konečně začít měnit. A to je dobře. A podporou nechť je nám fakt, že už nejsme ty bezbranné děti, závislé na rozhodování rodičů. Dnes jsme dospělí a máme sílu i moc ve svých rukou. Otázka zní: Chceme ji konečně smysluplně využít a postavit se jednou pro vždy sami za sebe?


Rozhodnout už se musíme každý sám. Sám za sebe. Může a nemusí to být těžké. Já však v naši sílu a sílu rodiny pevně věřím.