Podívat se smrti do očí a nepodělat se z toho aneb Chybíš mi, tati

31.10.2018

O smrti se moc často nemluví. Většina lidí se jí bojí. Je neviditelná, neuchopitelná a nikdo netuší, co ho v okamžik smrti čeká. A tak raději děláme, že se nás netýká, i když opak je pravdou. Já viděla zblízka umírat několik lidí, ale jedna smrt mě zasáhla nejvíc.

Seděli jsme s taťkou v našem oblíbeném Modrém zubu na Národní třídě stejně jako vždycky. Kdykoliv mi zavolal, že projíždí Prahou a zeptal se, jestli nezajdeme do thajský, měla jsem radost. Jenže tehdy se moje radost sakra rychle vytratila.

Jel zrovna z Motola z vyšetření a zavolal mi, aby mi řekl, že je nemocný. Dlouho sbíral síly, než to vyslovil nahlas. Řekl to někdy mezi "dám si pad thai" a "zaplatíme". Jako by nic. Zrak měl upřený jinam a jeho pohled mi připadal tak nějak prázdný.


Na ztrátu blízkých se nedá připravit

Nikdy na ten pohled nezapomenu. Ani na tu tíhu, kterou musel nést a která visela ve vzduchu. Vyslovit nahlas: "Holčičko, já mam rakovinu," muselo pro něho být neuvěřitelně těžký. Kdo ho znal, tak to ví.

Když mi to říkal, zhroutil se mi celý svět, i když jsem dělala, že ne a statečně jsem ho povzbuzovala, že to zvládneme. Vlastně jsme si v tu chvíli všichni jen hráli na hrdiny.

Když jsem odjížděla, při výjezdu z parkoviště jsem vzala levým bokem auta lampu. Přes slzy jsem neviděla na cestu.

Myšlenkami se vracím k posledním chvílím. S nemocí bojoval přes rok. Ode dne, kdy mu lékaři zavolali, že mu už nemůžou pomoct, do jeho smrti, uplynulo pouhých šest týdnů. Šest týdnů kruté jistoty, že to brzy skočí.


Smrt podle příručky

V Budějcích tehdy ještě nefungoval mobilní hospic. Naštěstí ale existovala služba, která pomáhala rodinám s doprovázením umírajících.

Paní, která sama byla těžce nemocná, nám všechno s porozuměním vysvětlila, poskytla literaturu, připravila nás na to, co může a nemusí přijít.

Vlastně mohlo dojít snad úplně k čemukoliv. Většinu jsme si neuměly a hlavně ani nechtěly představit.

Především mamka byla postavená před spoustu těžkých rozhodnutí. "Můžete sice volat záchranku, ale musíte předem vědět a říct, jestli chcete nechat resuscitovat, hospitalizovat," a ještě mnohá další.


Vidět umírání zblízka a nezbláznit se

Měly jsme informace, jak umírání poznat, jak se ve chvíli, kdy někdo umírá chovat, jak zaopatřit tělo a zajistit koronera. "Důležité je dobře zatlačit oči a pak na ně dát vlhké odličovací tampony, aby zůstaly zavřené. A zajistit bradu, aby ústa zůstala zavřená..."

"...i když se zastaví srdce, sluch stále funguje. Odchází jako poslední, proto je možné na umírajícího mluvit i několik minut po smrti a on to vnímá." A taky je prý důležité jeho duši propustit.

Najednou jsem věděla věci, které jsem nikdy ani vědět nechtěla. V hlavě se mi mísil strach s falešnou nadějí, že se z toho zlého snu probudím a předvídaný konec vůbec nepřijde.


Smrt je prý nádherná...

Ta paní mluvila o smrti tak krásně, že jsme to vůbec nechápaly. Popisovala nám, jak to probíhá v hospicech. Smrt je prý nádherný, přirozený akt a není třeba se jí bát.

Cože? Je nádherná a není třeba se jí bát?! Jak tohle, krucifix, může někdo říct. Co je na smrti, do pr*ele hezkýho??! Já chci, aby táta žil, a ne aby krásně umíral!!!!!


Jedinou možnou cestou je přijetí

Jenže, jak to udělat? Nijak. Musely jsme se s tím smířit, přijmout a udělat všechno pro to, aby odešel opravdu zaopatřený, klidný a bezpodmínečně milovaný.

Že to, co nás, především mamku, čeká, nebude procházka růžovou zahradou, bylo od počátku jasné. Ale byly jsme odhodlané. Taťkovo přání bylo zemřít doma, a tak nebylo co řešit.

Nechtěl prášky na uklidnění, chtěl poslední dny prožít s námi a nechtěl mít mysl zakalenou účinky Lexaurinu nebo Neurolu. Nevím, jak moc musel trpět. Ani necekl a když, tak jen ve chvíli, kdy si myslel, že ho nikdo neslyší.

Byl tak moc statečný!! A i když se smrti díval zblízka do očí, nepodělal se z ní. Moc ho za to obdivuju!


A víte co? Smrt opravdu svým způsobem krásná je...

Když přišla fáze umírání, bezpečně jsme to poznaly. Duše začínala pomalu, ale jistě odcházet. Díváte se na známou tvář a pochopíte, že jakmile začne duše odcházet, člověk se změní. A zkrásní, protože s duší odejdou i pozemské tíhy a starosti.


...protože nikdo neodchází z tohoto světa sám

Vzpomínám si na ty úplně poslední chvíle. V den jeho smrti si pro něj přišla jeho máma. Máma, kterou v životě někdy hodně postrádal, ale v okamžiku smrti ji měl celou jen pro sebe. Na onen svět si ho odvedla právě ona. Jak to vím?

Protože s ní v době umírání mluvil: "Maminko, nechci nikam jít. Mám strach..." A mluvil s ní i těsně před tím, než umřel: "Tak já už jdu, mami." Na pohřbu si pak přál (kromě "Knockin'on Heaven's Door") nechat zahrát taky "Mama, I'm Coming Home" od Ozzyho Osbourne a my mu to splnily.

Žádná komplikace nakonec nepřišla. Jen najednou přestal dýchat. Odešel, obklopený láskou.

Když jeho srdce dotlouklo, byly jsme u něho, hladily ho a držely za ruce, mamka měla ruku na jeho srdci. I přes veškerou bolest jsme se snažily dodat mu odvahu na jeho cestě do neznáma.

Pamatuju si, že jsem si tehdy sama pro sebe říkala: "Dnes ho vidíš naposledy, zapamatuj si každý jeho detail. A nezapomeň, že pod palcem pravé nohy měl malou pihu."


Nejsilnější chvíle v životě

Byla to ta nejsmutnější, ale společně s narozením dětí taky nejsilnější chvile v mém životě. Dodnes jí žiju. Můj milovaný taťka se postavil k smrti čelem a odešel s klidnou tváří, až lehkým úsměvem na rtech a byl při tom tak moc krásný.

Dřív mě děsila i představa, že třeba jen projdu kolem, natož že se dotknu mrtvého těla. Jemu jsem na odchod dala pusu.

A především bych nevěřila, že to řeknu, ale smrt opravdu svým způsobem je krásná. I přes tu krutost, že se dlouho trápil a že se smrti, než definitivně přišla, moc bál, i že ho přežil jeho devadesátiletý táta.


V okamžik smrti odhodíme masku a přijde věčný klid

Smrt se nepřetvařuje, na nic si nehraje. Prostě je. Někdy ji očekáváme, jindy pořádně překvapí. Ale vždycky přináší člověku do srdce pokoj, mír a klid. To, po čem toužíme celý život, dostáváme právě v okamžiku smrti.

A najednou je fuk, jestli jsme byli vlivní, chudí, bohatí, dobří, špatní, jestli jsme se honili za penězi, nebo si život užívali... Smrt nás všechny staví na jednu roveň.

Otevřeně přiznávám, že závidím každému, kdo ještě tátu má. Ale taky dobře vím, že jednou to čeká každého, a že mně zase může leckdo závidět, že jsem mohla poslední chvíle s ním strávit takhle.

Nebo dokonce i to, že jsem vůbec nějakého tátu měla. A proto tu závist dobře chápu. Každý to štěstí nemá.

Ale pevně věřím jedné věci. Všechno má mějaký svůj smysl, který leckdy pochopíme až mnohem později. A proto jsem dnes ráda, že když už to muselo přijít, tak že se to stalo právě takhle.

Moc tě obdivuju za to, jak jsi to všechno zvládla, mami!

Chybíš mi, tati!