Proč hledáme hřiby a nacházíme prašivky aneb Jak se ve vztahu neotrávit 

06.08.2018

Dostala jsem tak trochu bláznivý nápad přirovnat lidi k houbám. Možná je to trochu zvláštní, ale má to, myslím, svou logiku :-) 


Lidi jako houby

Druhů hub je nepřeberné množství. Rozlišujeme je podle toho, zda jsou jedlé, nejedlé, jedovaté, či prudce jedovaté.

Stejně jako lidé. Každý je jiný, někdo je partner na celý život, s někým se to dá vydržet a u jiného budeme rádi, že vyvázneme bez šrámů na duši a někdy bohužel i na těle.


Někdo hřib, někdo prašivka

Zkrátka, někdo z nás je hřib - po těch je vysoká poptávka, ale jsou vzácné a pro jejich nalezení je potřeba vyvinout úsilí a mít trpělivost. 

Někdo z nás, zase prašivka, kterých je všude plno. A jiný je zase muchomůrka zelená a tygrovaná, které, kdyby byly na první pohled rozpoznatelné, by nikdo nechtěl, ale kvůli své neopatrnosti si je občas do košíku nevědomky taky přihodíme.


Na houby jsou atlasy. A na lidi? 

Pokud nějakou houbu neznáme, můžeme se podívat do atlasu, nebo na internet a včas zjistit, jestli je jedovatá, nebo ne.

Žádný takový atlas lidí bohužel (nebo bohudík) neexistuje. Každý z nás je naprostý originál. A navenek se zdáme být nějací, zatímco v jádru můžeme být od těchto představ naprosto odlišní. A tak nezbývá, než být při setkání s druhými obezřetný.


Když radost střídá zklamání

Taky jste někdy přinesli domů místo praváků košík plný hořčáků, takže celý jeho obsah  skončil v odpadkovém koši?

Lidské hořčáky taky existují, ale nakonec jsou vlastně docela fajn. Na první pohled jsou možná lákavé, ale už na první "ochutnání" je poznáme, proto nám většinou neublíží.


Když nabídka převyšuje poptávku

S prašivkami a jinými nejedlými houbami je to trochu jinak. Těch je všude plno. A tak, pokud jsme opravdu vášniví houbaři a toužíme po plném koši hub (protože většina lidí ho má také, tak proč bychom měli být výjimka), není nic snazšího, než sbírat jednu za druhou. Co na tom, že jeho obsah nám bude k ničemu. 

A tak, i když jsme zpočátku nejspíš měli představu nalezeného hřibu pravého, nakonec se spokojíme s holubinkami a prašivkami, protože je to jednodušší. 

A pokud si včas neuvědomíme, že jsme se chtě, nechtě stali hledači prašivek, nakonec se se svým snadným úlovkem spokojíme a "praváka" už nejspíš nenajdeme.


Umetená cestička obvykle k vysněnému cíli nevede.


Ono najít kvalitní, chutnou houbu totiž není jen tak. Musíme znát ta správná místečka a občas musíme i něco obětovat, protože když půjdeme po rovné cestě, zahlédneme je jen zřídka. 

Často musíme prolézat křovím, popíchat se o ostružiní anebo lézt bůhví kam, abychom se k nim dostali. A tak, kdo chce najít ty nejchutnější houby, musí být silný a trpělivý.


Není houba jako houba

S muchomůrkami je to ještě trochu jinak. Některé z nich jsou na první pohled krásné a v lesní krajině se nádherně výjímají. Tedy alespoň muchomůrka červená. Tu si nikdo dobrovolně nesebere (snad jen muchomůrka červená opačného pohlaví).

Jiné druhy muchomůrek jsou ale o to nebezpečnější, že jsou na první pohled dobře zaměnitelné. Zdaleka nejhorší je muchomůrka zelená. Ta se dobře maskuje a je snadné si ji splést s velice chutným masákem...

Ale ne, není to tak zlé, jak se na první pohled zná. Jsou možnosti, jak svou houbu - partnera včas poznat a při tom se neotrávit. 

A co je pro to třeba udělat?

1. Vědět, co od partnera čekáme

Jaký by měl můj budoucí partner být? Jak by se ke mě měl chovat? Co chci od vztahu získat a co jsem ochoten do něj přinést? 

Otázek je mnoho a je potřeba si je položit dřív, než nový vztah navážeme, protože jen bez sklouznutí k představám, projekcím a iluzím jsme schopni vidět realitu a porovnat ji se svým očekáváním.


2. Znát svou cenu

Pokud si o sobě myslíme, že jsme oškliví, hloupí a nikdo nás nechce, budeme se cítit jako prašivky a budeme k sobě přitahovat v lepším případě lovce prašivek. 

Cožpak by si někdo jiný, než oni, dal dobrovolně do košíku houbu, která už od cesty křičí: "Haló, seber mě, jsem tu sice už dlouho, jsem červivá, ale jsem houba a to se počítá!!! Proč mě nikdo nechce, tak haló, slituj se nade mnou."

Ještě si dovedu představit, že kromě hledače prašivek si podřadnou houbu sebere někdo, kdo ji vzápětí jen tak pro své potěšení nakopne, nebo zahodí...

Pokud ale pochopíme, že jsme skvělí takoví, jací jsme, že máme svou hodnotu, budeme se mít rádi a bude to z nás sálat, pak už sice nebudeme přitahovat úplně každého, za to budeme přitahovat ty správné partnery. 


3. Být trpělivý

 Je přeci lepší si počkat na jeden pravý zdravý hřib, než mít na první lusknutí prstu prašivku. Nebo ne?


4. Být obezřetný

Je životně důležité nejíst houby, které neznáme, i kdyby byly na první pohled (nebo i na několik pohledů) sebelákavější a my sebezoufalejší. 

Protože pokud jsme takoví střelci, že si z hub, které pořádně neprozkoumáme, uděláme smaženici, pak jsme blázni. Možná, že si na smaženici, ochucené vejcem, máslem, solí a kmínem nejdřív pochutnáme, ale výsledek může být fatální.


5. Být všímavý 

Zároveň je dobré člověka dlouho poznávat mimo vztah. Jako kamaráda, kolegu, zkrátka jen ho pozorovat v různých situacích. Jakmile se totiž dostaneme do vztahu, pohled na druhého se automaticky mění. 

Nasadíme růžové brýle a nevšímáme si toho, že náš protějšek s námi hraje "hru, "dělá se lepším, než je, nebo nás třeba manipuluje.


6. Poučit se z předchozích karambolů

Nevzdávat to a stále si připomínat chyby, kterých jsme se dopustili. Ano, možná nám to hned nevyšlo, chybovali jsme, ale je to lidské. A je to naprosto v pořádku. Jen je potřeba využít své zkušenosti na maximum a pokusit se dělat věci jinak, než dřív!