Proč...?

10.08.2018

Proč říkáme: "Přijeď si vyklidit sklep," když myslíme: "Chci tě znovu vidět?"


Proč říkáme: "Nenávidím tě," když v hloubi duše cítíme: "Miluji tě?"


Proč říkáme: "Pojďme se rozejít," když myslíme: "Nechci tě nikdy ztratit?"


"Proč říkáme: "Bez tebe je mi líp," když naše srdce křičí: "Chci jen tebe?"


Proč říkáme: "Možná, někdy...," když myslíme: "Už nikdy?"


Proč říkáme: "Miluji tě," když si myslíme: "Nepotřebuji tě?"


Proč říkáme: "Nemůžu s tebou vydržet," když myslíme: "Nemůžu se sebou vydržet?"


Proč říkáme: "Nedůvěřuju ti," když myslíme "Nedůvěřuju si?"


Proč říkáme: "Potřebuješ mě," když myslíme: "Potřebuji tě?"


Proč říkáme: "Ty nestojíš za nic," když si myslíme: "Já nestojím za nic?"


Proč říkáme: "Nikdy tě nepodvedu," když si v duchu říkáme: "Snad na to nepřijde?"


Proč říkáme: "Jsi krásná, chci tě víc poznat," když myslíme "Chci se s tebou jen vyspat?"


Proč na otázku: "Co ti je," odpovídáme: "Nic," i přestože pláčeme a uvnitř jsme zničení?


Proč říkáme: "Nechci vztah," když v hloubi duše toužíme po lásce na celý život?


Proč na otázku: "Můžu ti pomoct," i když jsme na dně, odpovídáme: "Ne, já to zvládnu?"


Proč místo přiznání: "Udělal jsem chybu," ukazujeme prstem a říkáme: "To ten druhý?!"


Proč říkáme: "Ty mi vůbec nerozumíš," když si nerozumíme ani my sami?


Proč chceme po druhých, aby nám dali lásku, když si ji nedokážeme dát ani my sami?


Proč říkáme: "Odpusť mi," když víme, že to uděláme znovu?


Proč ke slovům "Miluji tě," přidáváme: "Pod podmínkou, že..."?


Proč druhému říkáme: "Vynes koš, ukliď, vysaj," když chceme, aby byl dospělý a samostatný?


A proč za nevyneseným košem spatřujeme: "Už mě nemiluje, ani koš kvůli mě nevynese?"


Proč říkáme: "Ježiš, já jsem ale tlustá," když chceme jen ujištění "Ale nejsi?"


Proč ženě, o které si myslíme, že je krásnější, než my, se zaťatými zuby říkáme: "Sluší vám to," když si myslíme: "Kráva jedna nafoukaná?"


Proč tak často slibujeme: "Zavoláme si," když už předem víme, že zavolat nechceme?


Proč říkáme člověku, jehož jméno ani neznáme: "Rád tě vidím, kámo?"


Proč říkáme: "Jsem šťastný," když jsme uvnitř plni smutku a bolesti? 


Proč si místo vzájemné podpory ubližujeme?


Proč na sebe místo milých slov a úsměvů pliveme jed?


Proč ztrácíme čas tím, že se domníváme, co druhý chce, nebo potřebuje, místo abychom se ho zeptali?


Proč zkrátka neříkáme věci tak, jak je opravdu myslíme, cítíme a potřebujeme a místo toho raději ztrácíme čas a energii domněnkami, přetvářkou, výmluvami a lží?


Protože...

...jsme příliš slabí na to, abychom dokázali říkat a unést pravdu.


...nelžeme jen druhým. Lžeme i sami sobě. Utíkáme od pravdy, protože to je méně bolestné. Nasazujeme si masky, přetvařujeme se, protože to je pro nás bezpečnější.


A nakonec začneme lhát natolik, že svým lžím uvěříme, abychom se sebou dokázali žít. Abychom psychicky "přežili", pravda pro nás musí přestat existovat.


A tak nám únik od pravdy v podobě drobných i velkých lži usnadňuje život. Tedy alespoň si to myslíme. Ale opak je pravdou. 


Co je a co není láska?

Jedině čistá láska bez lží a mikrolží je opravdu láskou. To ostatní je čirá manipulace.