Můj příběh

Do svých třiceti jsem si žila vcelku bezstarostně a můj život se nijak nelišil od životů ostatních lidí. Co je to převzít odpovědnost do svých rukou, jsem pořádně poznala až s narozením prvního syna.

Život v iluzi

Když byl synovi rok a půl, partner mě požádal o ruku. Zasnoubení trvalo pouhé dva dny, pak přišlo vystřízlivění a po 15 letech se můj vztah rozpadl. Zásnuby jsem zrušila.

Asi jen těžko bych mohla po tom, co jsem zjistila, věřit slibu věrnosti do konce života. Jenže pár týdnů na to jsem zjistila, že jsem znovu těhotná.

A když jsem byla neústupná a trvala na rozchodu, začalo mi peklo, o kterém jsem do té doby čítala jen v tisku a na internetu a ještě jsem si myslela, že realita je přibarvená.

Jako domeček z karet

Můj život, který měl ještě před chvílí zcela jasný směr, se rázem scvrknul do návštěv psychologa, krizového centra, sociálky, výslechů na policii, psaní vyjdření k soudu, placení faktur za právní služby a soudních stání. 

Neměla jsem jistotu v ničem, ani v tom, jestli staršího syna uvidím zítra, za měsíc a nebo možná už nikdy...

Když jedna bolest nestačí

Čas plynul a já pořád neviděla světlo na konci tunelu. A aby toho nebylo málo, tak vážně onemocněl můj milovaný taťka. Diagnóza byla neúprosná - rakovina jícnu. Začal boj o život - chemoterapie, ozařování, operace.

Nezbývalo mi než doufat, že se taťka uzdraví a situace s bývalým partnerem se uklidní. Jak moc jsem se v obojím mýlila. Když pak taťka umřel, přestala jsem věřit, že to ještě někdy bude fajn.

Ale, světe, div se, je!

Naučila jsem se i navzdory nepříznivému osudu prožívat štěstí. I přes to, že jsem o sobě mnohokrát pochybovala, jsem se dokázala zvednout a jít dál.

Naučila jsem se přijímat okolnosti i emoce

To samozřejmě vůbec neznamená, že jsem pořád vysmátá, v pohodě, že někdy neprožívám strach a úzkost, nebo smutek.

Ale už se neutápím v bolesti, černých myšlenkách a negativních emocích. Jen je přijímám, protože jsem pochopila, že jsou - stejně jako mnoho jiných věcí- součástí mně a mého života.

Život je prostě někdy pes. Bohudík!

Postupně jsem také začala chápat význam všeho, co se stalo. Ničeho dnes nelituji a každý den za tuto svou zkušenost říkám: DĚKUJI!