SOBRE MÍ

Mgr. Ludmila Bártíková


Instructora certificada de Kops Method®

Nací en 1980 en České Budějovice. Al terminar los estudios en la Facultad de Filosofía y Letras en Praga empecé a trabajar en las relaciones públicas en una televisión comercial checa.  

Sin embargo, mi vida me llevó al otro campo, totalmente distinto. Después de pasar una temporada de la vida muy difícil (véase es-Můj příběh), decidí dedicarme al desarollo personal. Lo que más me ayudó el el Kops Method (Los Mapas de la Vida), que cambiaron mi vida de manera muy importante. 

Los padres del método, los esposos Kops, son unas personas muy abiertas e inspirativas. Gracias a ellos descubrí los fuentes de mis problemas, conseguí sobrepasar mis traumas y por fin, empecé a conocerme a mí misma, Mi vida es muy distinta a la vida que solía vivir antes.

Tuve que sobrepasar muchas dificultade durante la vid. Por eso creo que soy capaz a entender a mis clientes y apoyarlos en su camino hacia mejor vida. Creo que si uno quiere, puede vivir mejor vida. Todos somos capaces de hacerlo, sin excepción.

Soy instructora certificada de Kops Method® y entrenadora certificada de  Gestalt.

Soy comunicativa, abierta, me encanta Espaňa e Hispanoamérica, bailar, el sol, el cielo azul, las maňanas de verano y café sabroso. 

Ya tengo muchas ganas de conocerlos!

Mi historia

Eventos que han cambiado mi vida fundamentalmente

Do svých třiceti jsem si žila vcelku bezstarostně. Co je to převzít odpovědnost do svých rukou, jsem pořádně poznala až s narozením prvního syna.

Život v iluzi

Když mu bylo rok a půl, partner mě požádal o ruku. Zasnoubení trvalo pouhé dva dny, pak přišlo vystřízlivění a po 15 letech se můj vztah rozpadl. Zásnuby jsem zrušila.

Asi jen těžko bych mohla po tom, co jsem zjistila, věřit slibu věrnosti do konce života. Jenže pár týdnů na to jsem zjistila, že jsem znovu těhotná.

A když jsem byla neústupná a trvala na rozchodu, začalo mi peklo, o kterém jsem do té doby čítala jen v tisku a na internetu.

Jako domeček z karet...

Můj život, který měl ještě před chvílí zcela jasný směr, se rázem scvrknul do návštěv psychologa, krizového centra, sociálky, výslechů na policii, psaní vyjdření k soudu, placení faktur za právní služby a soudních stání.

Neměla jsem jistotu v ničem, ani v tom, jestli staršího syna uvidím zítra, za měsíc a nebo možná už nikdy...

Když jedna bolest nestačí

A aby toho nebylo málo, tak vážně onemocněl můj milovaný taťka. Diagnóza byla neúprosná: rakovina jícnu. Začal boj o život - chemoterapie, ozařování, operace.

Nezbývalo mi než doufat, že se taťka uzdraví a situace s bývalým partnerem se uklidní. Jak moc jsem se v obojím mýlila. Když pak taťka umřel, přestala jsem věřit, že to ještě někdy bude fajn.

Ale, světe, div se, je!

Naučila jsem se i navzdory nepříznivému osudu prožívat štěstí. I přes to, že jsem o sobě mnohokrát pochybovala, jsem se dokázala zvednout a jít dál.

Naučila jsem se přijímat okolnosti i emoce

To samozřejmě vůbec neznamená, že jsem pořád vysmátá, v pohodě, že někdy neprožívám strach  a úzkost, nebo smutek.

Ale už se neutápím v bolesti, černých myšlenkách a negativních emocích. Jen je přijímám, protože jsem pochopila, že jsou - stejně jako mnoho jiných věcí- součástí mně a mého života.

Život je prostě někdy pes. Bohudík!

Postupně jsem také začala chápat význam všeho, co se stalo. Ničeho dnes nelituji a každý den
za tuto svou zkušenost říkám: DĚKUJI!