Co můžeme očekávat po rozchodu s narcisem

Nejprve přichází na řadu citové vydírání. Sáhodlouhé smsky a emaily. Přepadové návštěvy. Pláč. Prosby o návrat. Napřímo i pomocí společných známých. Vždyť bez nás nemůže žít. Ale pokud to nepomůže, přichází na řadu pomsta. Pomluvy. Výhružky. Trestní oznámení. Mají celý arzenál našich přiznání, co jsme kdy udělali a jak jsme se zachovali. V soukromí, nebo v práci.

Potom se znovu vrátí k praktikám z období lovebombingu a snaze nás přesvědčit po dobrém. Opravdu se snaží. Pomáhají. Jsou přesně takoví, jaké jsme je chtěli mít, než jsme odešli. Pokud podlehneme a vrátíme se, pár dnů to funguje dobře, ale pak následuje trest. Chování se zhoršuje. Přichází na řadu víc a víc ponižování, nezájmu, mlčení a izolace. Ano, jako trest za to, že jsme se pokusili vztah bez dovolení opustit.

Hodnota oběti se chováním násilníka snižuje natolik, že už pochybuje o všem. Především o sobě a svém vnímání reality. Zároveň psychika vytváří záchranné mechanismy, které nám mají zajistit přežití. Sami pak začneme partnera obhajovat, ospravedlňovat, hledat chybu v sobě. Někdy se rozvíjí tzv. stockholmský syndrom, kdy násilník je obětí vnímán jako jediný zachránce a ti, kdo chtějí pomoct, oběť vnímá jako zdroj nebezpečí. A i pokud tento obranný mechanismus nenastupuje, stud a pocity viny nám nedovolují vyhledat pomoc a uzavírají nás ve zdánlivě bezvýchodném kruhu.

Pak už se jen střídají dlouhá období devalvace s občasnými projevy - to když nás chtějí dostat tam, kam potřebují. A tak to jde pořád dokola. Je to jako ocitnout se na horské dráze a nemoci z ní vystoupit. Chvílemi si jízdu možná i užíváme, ale pak už nám dělá jen zle a u vypínače, kterým bychom ji zastavili, nestojíme my, ale predátor.

Lovebombing nebo hoover

Traumatické emoční pouto

Citové vydírání, výhružky

Jackpot

Můj partner je něco víc, než já, nemám právo o sobě erozhodovat