Jmenuji se Ludmila Bártíková a jsem rodinný terapeut. Mým posláním je pomocí Životních map a Tygřího světa pomáhat rodinám k tomu, aby doma zažívali harmonii, klid a porozumění. Pracuji s dětmi od 3 let, dospělými a celými rodinami. V osobním životě jsem máma dvou kluků, kterým je 9 a 7 let. A proto vím, co rodičovství obnáší. Že je zdrojem...

Aktuální dění s sebou přináší nejistotu a strach z budoucnosti. Nejeden dospělý tápe a propadá bezmoci i černým myšlenkám. A co teprve děti? Mluvím především o dětech do 12 let, které si neumí ze své přirozenosti říkat o věci, domýšlet důsledky a dívají se na svět bezelstnou a naivní optikou.

Když bylo Aleně 20, pronajala si s přítelem byt. Byli spolu dva roky a alespoň ušetřili za kolej. Často jí říkával: "Až dostudujeme, tak si tě vezmu. A koupíme si dům a pořídíme si rodinu. Bude nám spolu hezky," A tak snila o společném životě a myšlenka na společnou budoucnost ji těšila.

Alenka svého dědu zbožňovala. Od rodičů moc pozornosti nedostávala, ale s dědou to bylo jiné. Vodil jí do školky i ze školky a cestou si vždycky povídali. Když pak měla v 1. třídě besídku, pamatoval si každé slovíčko, které na představení řekla. A tak se na něho upnula, protože jí jako jediný dával pozornost, kterou potřebovala - naslouchal jí.

"Mami, prosím, neodcházej," žadonila holčička jménem Andulka a spínala k mámě své droboučké ručičky. Z očí jí proudem tekly slzy. Poklekla na kolínka a plakala a plakala, dívajíc se svýma velkýma očima na odcházející mámu. "Ale já musím jít do práce, miláčku. Jinak bych o ni přišla, Musím chodit do práce, abychom se měli dobře, víš," odvětila máma...

Život je jako... jako.... představme si ho třeba jako třešně. Šťavnatý, plný vůně a chuti. A i když může být některá třešeň sem tam červivá, na její úžasně plné třešňové chuti to vůbec nic nemění.

Stála na břehu řeky a hleděla na pohybující se hladinu. Voda pomaličku plynula a s při-cházejícím podzimem s sebou unášela i spadané lístky stromů. A v rytmu drobných vlnek a plujícího listí volně plynuly i její myšlenky. Každou z nich doprovázel pocit. Pocit lítosti, sebelítosti a beznaděje, že si špatnými rozhodnutími pokazila celý život.

ONA byla pohledná, chytrá, ale myslela si pravý opak. Neměla o sobě vysoké mínění a obecně si příliš nedůvěřovala. A měla silnou tendenci pečovat o druhé.

Byla jednou jedna Duše. A ta zapomněla, kým je a jaké je její poslání. Žila podle představ druhých. Ztratila se na cestě. Vesmír k ní vysílal znamení, aby to konečně pochopila. Ona jich ale nedbala.

O smrti se moc často nemluví. Většina lidí se jí bojí. Je neviditelná, neuchopitelná a nikdo netuší, co ho v okamžik smrti čeká. A tak raději děláme, že se nás netýká, i když opak je pravdou. Já viděla zblízka umírat několik lidí, ale jedna smrt mě zasáhla nejvíc.

Ruku na srdce. Kdo z nás alespoň jednou v životě slyšel na svou adresu něco podobného: "Nekřič! Neškleb se! Co se pitvoříš? Nebuď trapná! Ty jsi ale hrozný dítě, já se z tebe zbláznim! Seď a mlč! Proč se předvádíš, nikdo na tebe neni zvědavej. Hodné holčičky se tak hlasitě neprojevují. Ten náš kluk je děsnej, pořád křičí a vzteká se..." ...

Tati, jsou tři roky, co jsi umřel a zítra bys měl narozeniny. Tak moc mi chybíš. Byl a pořád jsi nejdůležitější chlap mýho života, proto si tyhle řádky zasloužíš.

Proč říkáme: "Přijeď si vyklidit sklep," když myslíme: "Chci tě znovu vidět?"

Dostala jsem tak trochu bláznivý nápad přirovnat lidi k houbám. Možná je to trochu zvláštní, ale má to, myslím, svou logiku :-)

Hledání vztahu, lásky, spřízněné duše. To jsou pro člověka klíčová témata. Vždyť odjakživa jsme byli na vztazích závislí. Novorozenec nepřežije bez matky ani den a v dávné minulosti bychom bez své tlupy nepřežili ani my, dospělí. A na vztahu mezi mužem a ženou závisí pokračování lidské rasy.

Ve svém okolí mám mnoho silných lidí. A zjišťuji, že čím silnější jsou, tím složitější mají životní osudy. Každý z nich se s tím, co má na bedrech naloženo, pere trochu jinak a každého z nich bezmezně obdivuji.