Můžeme se dočíst, že narcistická a disociální poruchy osobnosti jsou v zásadě psychoterapií neřešitelné, nebo jen velmi špatně. Souhlasím s tím, že u poruch osobnosti, kdy je nenávratně poškozena struktura mozku, toho mnoho nenaděláme a tento článek se jich netýká. Jsem však přesvědčena, že poruchy osobnosti, které vznikají v průběhu raného dětství...

S lidmi, kteří vykazují rysy narcistické či disociální poruchy osobnosti, pracuji v terapiích. V drtivé většině jde o děti a adolescenty. Dospělí citoví predátoři se pohybují i v mém okolí. Jsou všude a nelze se jim tak docela vyhnout. Máme je v rodinách, zaměstnáních, mezi přáteli a často o tom ani nevíme. Každý z nich nám ale více, či...

V první části jsem shrnula prvních 5 vlastností člověka, který je ideální obětí citových predátorů. Tento výčet je však mnohem delší, proto jsem v druhé části shrnula další obvyklá slepá místa, která mohou zapříčinit, že snadno přehlédnete, co se ve vašem vztahu doopravdy (ač velmi skrytě) děje.

Možná si říkáte, že se vám to nemůže stát. A můžete mít pravdu. Dost možná vás ale naopak děsí představa, že byste se do takového vztahu s manipulátorem, či dokonce psychopatem dostat mohli. Případně už jste v něm dokonce byli a ptáte se "proč zrovna já?" Jak si tedy svou oběť vybírá?

V poslední době se čím dál častěji setkávám s tím, že se mi ženy svěřují s tím, že v jejich vztahu není něco v pořádku. Hledají, jak je možné, že se "to" pokazilo, když na začátku bylo vše dokonalé a zdálo se, že našly vysněného partnera. A často společným rozhovorem docházíme k tomu, že se staly obětí citového predátora.

Jmenuji se Ludmila Bártíková a jsem vztahová terapeutka a mentorka. Mým posláním je pomáhat uzdravovat vztahy, komunikaci a rodinné fungování. Pracuji s dětmi od 3 let, dospělými i celými rodinami, a to v Českých Budějovicích. Téma rodiny je klíčové jak pro můj osobní, tak pro můj profesní život. Jsem máma dvou kluků, kterým je 9 a 7 let....

Aktuální dění s sebou přináší nejistotu a strach z budoucnosti. Nejeden dospělý tápe a propadá bezmoci i černým myšlenkám. A co teprve děti? Mluvím především o dětech do 12 let, které si neumí ze své přirozenosti říkat o věci, domýšlet důsledky a dívají se na svět bezelstnou a naivní optikou.

Když bylo Aleně 20, pronajala si s přítelem byt. Byli spolu dva roky a alespoň ušetřili za kolej. Často jí říkával: "Až dostudujeme, tak si tě vezmu. A koupíme si dům a pořídíme si rodinu. Bude nám spolu hezky," A tak snila o společném životě a myšlenka na společnou budoucnost ji těšila.

Alenka svého dědu zbožňovala. Od rodičů moc pozornosti nedostávala, ale s dědou to bylo jiné. Vodil jí do školky i ze školky a cestou si vždycky povídali. Když pak měla v 1. třídě besídku, pamatoval si každé slovíčko, které na představení řekla. A tak se na něho upnula, protože jí jako jediný dával pozornost, kterou potřebovala - naslouchal jí.

"Mami, prosím, neodcházej," žadonila holčička jménem Andulka a spínala k mámě své droboučké ručičky. Z očí jí proudem tekly slzy. Poklekla na kolínka a plakala a plakala, dívajíc se svýma velkýma očima na odcházející mámu. "Ale já musím jít do práce, miláčku. Jinak bych o ni přišla, Musím chodit do práce, abychom se měli dobře, víš," odvětila máma...

Stála na břehu řeky a hleděla na pohybující se hladinu. Voda pomaličku plynula a s při-cházejícím podzimem s sebou unášela i spadané lístky stromů. A v rytmu drobných vlnek a plujícího listí volně plynuly i její myšlenky. Každou z nich doprovázel pocit. Pocit lítosti, sebelítosti a beznaděje, že si špatnými rozhodnutími pokazila celý život.

ONA byla pohledná, chytrá, ale myslela si pravý opak. Neměla o sobě vysoké mínění a obecně si příliš nedůvěřovala. A měla silnou tendenci pečovat o druhé.

"Co potřebuješ, holčičko moje," zeptala jsem se. "Proč sedíš v koutě se slzami v očích? Pojď ke mně blíž a řekni mi, co tě trápí. No tak, nedívej se na mě tak nedůvěřivě. Vždyť já jsem tu pro tebe. A slibuji, že udělám všechno, co ti na očích uvidím..."

Byla jednou jedna Duše. A ta zapomněla, kým je a jaké je její poslání. Žila podle představ druhých. Ztratila se na cestě. Vesmír k ní vysílal znamení, aby to konečně pochopila. Ona jich ale nedbala.

O smrti se moc často nemluví. Většina lidí se jí bojí. Je neviditelná, neuchopitelná a nikdo netuší, co ho v okamžik smrti čeká. A tak raději děláme, že se nás netýká, i když opak je pravdou. Já viděla zblízka umírat několik lidí, ale jedna smrt mě zasáhla nejvíc.

Ruku na srdce. Kdo z nás alespoň jednou v životě slyšel na svou adresu něco podobného: "Nekřič! Neškleb se! Co se pitvoříš? Nebuď trapná! Ty jsi ale hrozný dítě, já se z tebe zbláznim! Seď a mlč! Proč se předvádíš, nikdo na tebe neni zvědavej. Hodné holčičky se tak hlasitě neprojevují. Ten náš kluk je děsnej, pořád křičí a vzteká se..." ...

Tati, jsou tři roky, co jsi umřel a zítra bys měl narozeniny. Tak moc mi chybíš. Byl a pořád jsi nejdůležitější chlap mýho života, proto si tyhle řádky zasloužíš.