Aktuální dění s sebou přináší nejistotu a strach z budoucnosti. Nejeden dospělý tápe a propadá bezmoci i černým myšlenkám. A co teprve děti? Mluvím především o dětech do 12 let, které si neumí ze své přirozenosti říkat o věci, domýšlet důsledky a dívají se na svět bezelstnou a naivní optikou.

Když bylo Aleně 20, pronajala si s přítelem byt. Byli spolu dva roky a alespoň ušetřili za kolej. Často jí říkával: "Až dostudujeme, tak si tě vezmu. A koupíme si dům a pořídíme si rodinu. Bude nám spolu hezky," A tak snila o společném životě a myšlenka na společnou budoucnost ji těšila.

Alenka svého dědu zbožňovala. Od rodičů moc pozornosti nedostávala, ale s dědou to bylo jiné. Vodil jí do školky i ze školky a cestou si vždycky povídali. Když pak měla v 1. třídě besídku, pamatoval si každé slovíčko, které na představení řekla. A tak se na něho upnula, protože jí jako jediný dával pozornost, kterou potřebovala - naslouchal jí.

"Mami, prosím, neodcházej," žadonila holčička jménem Andulka a spínala k mámě své droboučké ručičky. Z očí jí proudem tekly slzy. Poklekla na kolínka a plakala a plakala, dívajíc se svýma velkýma očima na odcházející mámu. "Ale já musím jít do práce, miláčku. Jinak bych o ni přišla, Musím chodit do práce, abychom se měli dobře, víš," odvětila máma...

Život je jako... jako.... představme si ho třeba jako třešně. Šťavnatý, plný vůně a chuti. A i když může být některá třešeň sem tam červivá, na její úžasně plné třešňové chuti to vůbec nic nemění.

Stála na břehu řeky a hleděla na pohybující se hladinu. Voda pomaličku plynula a s při-cházejícím podzimem s sebou unášela i spadané lístky stromů. A v rytmu drobných vlnek a plujícího listí volně plynuly i její myšlenky. Každou z nich doprovázel pocit. Pocit lítosti, sebelítosti a beznaděje, že si špatnými rozhodnutími pokazila celý život.

ONA byla pohledná, chytrá, ale myslela si pravý opak. Neměla o sobě vysoké mínění a obecně si příliš nedůvěřovala. A měla silnou tendenci pečovat o druhé.

Byla jednou jedna Duše. A ta zapomněla, kým je a jaké je její poslání. Žila podle představ druhých. Ztratila se na cestě. Vesmír k ní vysílal znamení, aby to konečně pochopila. Ona jich ale nedbala.

O smrti se moc často nemluví. Většina lidí se jí bojí. Je neviditelná, neuchopitelná a nikdo netuší, co ho v okamžik smrti čeká. A tak raději děláme, že se nás netýká, i když opak je pravdou. Já viděla zblízka umírat několik lidí, ale jedna smrt mě zasáhla nejvíc.

Ruku na srdce. Kdo z nás alespoň jednou v životě slyšel na svou adresu něco podobného: "Nekřič! Neškleb se! Co se pitvoříš? Nebuď trapná! Ty jsi ale hrozný dítě, já se z tebe zbláznim! Seď a mlč! Proč se předvádíš, nikdo na tebe neni zvědavej. Hodné holčičky se tak hlasitě neprojevují. Ten náš kluk je děsnej, pořád křičí a vzteká se..." ...

Tati, jsou tři roky, co jsi umřel a zítra bys měl narozeniny. Tak moc mi chybíš. Byl a pořád jsi nejdůležitější chlap mýho života, proto si tyhle řádky zasloužíš.

Proč říkáme: "Přijeď si vyklidit sklep," když myslíme: "Chci tě znovu vidět?"

Dostala jsem tak trochu bláznivý nápad přirovnat lidi k houbám. Možná je to trochu zvláštní, ale má to, myslím, svou logiku :-)

Hledání vztahu, lásky, spřízněné duše. To jsou pro člověka klíčová témata. Vždyť odjakživa jsme byli na vztazích závislí. Novorozenec nepřežije bez matky ani den a v dávné minulosti bychom bez své tlupy nepřežili ani my, dospělí. A na vztahu mezi mužem a ženou závisí pokračování lidské rasy.

Ve svém okolí mám mnoho silných lidí. A zjišťuji, že čím silnější jsou, tím složitější mají životní osudy. Každý z nich se s tím, co má na bedrech naloženo, pere trochu jinak a každého z nich bezmezně obdivuji.

Je léto, období svateb a mně trochu mrzí, že jsem se přehoupla do věku, kdy už na svatby moc nechodím. Poslední, na které jsem byla, byla svatba mojí ségry. Té ségry, která se nikdy vdát nechtěla a jejíž svatbu si tolik přál zažít můj táta a už se jí nedočkal.