Vánoce jsou jedním z nejočekávanějších, ale také emočně nejnáročnějších období roku. Zní to možná jako paradox, ale své důvody to má. A právě ty mohou stát za tím, že jedni se na ně euforicky těší, zatímco jiní je nesnáší.

Protože se právě nacházíme v období dušiček, vzpomínám na Životní mapy dětí i dospělých, kteří v dětství přišli o blízkého člověka. A každého z nich tato smrt nějakým způsobem zasáhla.

Kde je tedy bod zlomu, kdy se to roztomilé dítě promění v citového predátora? Co za vznikem patologie stojí? Jsem toho názoru, že jde o kombinaci mnoha faktorů a že roli hrají jak vnější, tak vnitřní okolnosti a způsob, jakým se dohromady veškeré podmínky během raného vývoje poskládají a také, jak se s nimi jednotlivec dokáže vypořádat.

Můžeme se dočíst, že narcistická a disociální poruchy osobnosti jsou v zásadě psychoterapií neřešitelné, nebo jen velmi špatně. Souhlasím s tím, že u poruch osobnosti, kdy je nenávratně poškozena struktura mozku, toho mnoho nenaděláme a tento článek se jich netýká.

S lidmi, kteří vykazují narcistické či sociopatické vzorce, pracuji v terapiích. V drtivé většině jde o děti a adolescenty, dospělí jsou spíše výjimkou. Mimo terapii se s nimi však setkávám hojně. Jsou totiž všude a v běžném kontaktu se jim nelze tak docela vyhnout.

V první části jsem shrnula prvních 5 vlastností člověka, který je ideální obětí citových predátorů. Tento výčet je však mnohem delší, proto jsem v druhé části shrnula další obvyklá slepá místa, která mohou zapříčinit, že snadno přehlédnete, co se ve vašem vztahu doopravdy (ač velmi skrytě) děje.

Možná si říkáte, že se vám to nemůže stát. A můžete mít pravdu, ačkoliv pravděpodobnost, že v nějaké životní situaci potkáte narcistu, je velmi vysoká.

V poslední době se mi klientky stále častěji svěřují s tím, že v jejich vztahu není něco v pořádku. Hledají, jak je možné, že se "to" pokazilo, když na začátku bylo vše dokonalé a zdálo se, že našly vysněného partnera. A často společným rozhovorem docházíme k tomu, že se staly obětí narcistického citového predátora.

Jmenuji se Ludmila Bártíková a jsem terapeutka Životních map. Mým posláním je pomáhat uzdravovat vztahy, komunikaci a rodinné fungování. Pracuji s dětmi od 3 let, dospělými i celými rodinami, a to v Českých Budějovicích.

Aktuální dění s sebou přináší nejistotu a strach z budoucnosti. Nejeden dospělý tápe a propadá bezmoci i černým myšlenkám.

"Mami, prosím, neodcházej," žadonila holčička jménem Andulka a spínala k mámě své droboučké ručičky. Z očí jí proudem tekly slzy. Poklekla na kolínka a plakala a plakala, dívajíc se svýma velkýma očima na odcházející mámu. "Ale já musím jít do práce, miláčku. Jinak bych o ni přišla, Musím chodit do práce, abychom se měli dobře, víš," odvětila máma...

O smrti se příliš často nemluví. Přes to je nevyhnutelná a nelze bez ní žít. Netušíme, kdy si pro nás přijde s netušíme, co nás v okamžik smrti čeká. A tak často raději děláme, že se nás netýká, i když pravý opak je pravdou.