O MNĚ
Mgr. Ludmila Bártíková
Certifikovaný lektor Životních map® a Gestalt kouč
Narodila jsem se v roce 1980 v Českých Budějovicích. Vystudovala jsem hispanistiku a později pracovala v PR oddělení jedné z českých televizí.
Pro práci na poli osobního rozvoje jsem se rozhodla poté, co jsem si prošla velice náročným životním obdobím (více Můj příběh). Tehdy jsem se rozhodla pro výcvik v Gestalt koučinku, který mi pomohl nastartovat proces změny. I přes to jsem ale cítila, že hledám něco víc.
Když jsem pak objevila Životní mapy®/Kops Method®, které mi umožnily jít v procesu změny do absolutní hloubky mého já, pochopila jsem, že se stanou mým posláním.
Zakladatelé metody, manželé Kopsovi, jsou pro mě velkou inspirací. Díky nim jsem odhalila zdroje svých problémů, zpracovala minulá traumata, pochopila samu sebe a konečně jsem začala žít život, který mě naplňuje.
A právě díky tomu, že jsem se musela se životem poprat a hodně na sobě pracovat, dokážu svým klientům rozumět a podpořit je na jejich cestě k lepšímu životu. Věřím totiž, že když jsem to dokázala já, může to dokázat každý.
Jsem certifikovaná lektorka Životních map® (v zahraničí známé pod názvem Kops Method ®) pro dospělé, předškoláky a školáky do 12 let a certifikovaná Gestalt koučka.
Jsem komunikativní, přátelská, otevřená a mám ráda Španělsko, tanec, slunce, modré nebe, letní rána a dobrou kávu.
Těším se na Vás!
Můj příběh
Události, které mi zásadně změnily život
Do svých třiceti jsem si žila vcelku bezstarostně. Co je to převzít odpovědnost do svých rukou, jsem pořádně poznala až s narozením prvního syna.
Život v iluzi
Když mu bylo rok a půl, partner mě požádal o ruku. Zasnoubení trvalo pouhé dva dny, pak přišlo vystřízlivění a po 15 letech se můj vztah rozpadl. Zásnuby jsem zrušila.
Asi jen těžko bych mohla po tom, co jsem zjistila, věřit slibu věrnosti do konce života. Jenže pár týdnů na to jsem zjistila, že jsem znovu těhotná.
A když jsem byla neústupná a trvala na rozchodu, začalo mi peklo, o kterém jsem do té doby čítala jen v tisku a na internetu.
Jako domeček z karet...
Můj život, který měl ještě před chvílí zcela jasný směr, se rázem scvrknul do návštěv psychologa, krizového centra, sociálky, výslechů na policii, psaní vyjdření k soudu, placení faktur za právní služby a soudních stání.
Neměla jsem jistotu v ničem, ani v tom, jestli staršího syna uvidím zítra, za měsíc a nebo možná už nikdy...
Když jedna bolest nestačí
A aby toho nebylo málo, tak vážně onemocněl můj milovaný taťka. Diagnóza byla neúprosná: rakovina jícnu. Začal boj o život - chemoterapie, ozařování, operace.
Nezbývalo mi než doufat, že se taťka uzdraví a situace s bývalým partnerem se uklidní. Jak moc jsem se v obojím mýlila. Když pak taťka umřel, přestala jsem věřit, že to ještě někdy bude fajn.
Ale, světe, div se, je!
Naučila jsem se i navzdory nepříznivému osudu prožívat štěstí. I přes to, že jsem o sobě mnohokrát pochybovala, jsem se dokázala zvednout a jít dál.
Naučila jsem se přijímat okolnosti i emoce
To samozřejmě vůbec neznamená, že jsem pořád vysmátá, v pohodě, že někdy neprožívám strach a úzkost, nebo smutek.
Ale už se neutápím v bolesti, černých myšlenkách a negativních emocích. Jen je přijímám, protože jsem pochopila, že jsou - stejně jako mnoho jiných věcí- součástí mně a mého života.
Život je prostě někdy pes. Bohudík!
Postupně jsem také začala chápat význam všeho, co se stalo. Ničeho dnes nelituji a každý den
za tuto svou zkušenost říkám: DĚKUJI!
