Proč máme strach se projevit

Každý z nás se rodí s jedinečnou osobností. Stejně jako nejsou dva lidé s totožnými otisky prstů, neexistují dvě identické osobnosti. Můžeme si být podobní, můžeme si v lecčem rozumět, mít podobné názory, zájmy, silné a slabé stránky. Ale reálně jsme každý naprostým originálem. Ani jednovaječná dvojčata nemají tutéž strukturu osobnosti.

Jenže jak se zdá, člověk (v obecném smyslu) svou jedinečnost nerad projevuje, i když by to dělal rád.

Na sociálních sítích jsme raději konzumenti, než tvůrci. Řídíme se raději módními trendy, než bychom je udávali. Často nosíme i to, co právě nám vůbec nesluší, protože to nosí všichni. 

V práci pracujeme podle uniformních postupů, systémů a procesů, v nichž není žádné místo pro kreativitu (příkladem je zkostnatělost školství, soudnictví, zdravotnictví i dalších resortů). 

Raději se řídíme se radami druhých, než bychom dali na svůj pocit, či vnitřní hlas. Schováváme se a v tichosti toužíme po tom být vidět a řídit svůj život a celý svět.

V rámci historického kontextu lze spatřit mnoho příkladů, kdy lidé za svou pravdu a projevení jedinečnosti  umírali. Dnes máme -minimálně v naší zemi- relativně velkou svobodu slova a projevu. A přes to máme strach ji využít. Projevit svou jedinečnost. Dát najevo nesouhlas. Vyjádřit jiný názor. Být vidět. Být slyšet. A když už svůj názor či nesouhlas projevujeme, tak to děláme agresivně, nadáváme a urážíme jinak smýšlející lidi z bezpečí bezejmenného profilu na sociálních sítích. 

Své schopnosti nevyužíváme i přes to, že je prokázáno, že ti, kdo tento strach neměli, nebo ho pokořili, dosáhli největších úspěchů. Přepisovali dějiny a měnili svět. Mnozí z nich byli za svou troufalost projevit své schopnosti zpočátku terčem posměchu. Nelekli se však a projevili svou osobnost ve své plnosti. Neudusili v sobě oheň vášeně a šli si skálopevně za svými přesvědčeními. I za cenu, že nebudou všemi přijati.

Proč ale máme tak málo odvahy sami sebe projevit? 

Protože většina z nás trpí obrovskou nejistotou. Ta je způsobena nepřijetím, z něj vyplývajícím potlačením či destabilizací osobnosti a narušeným procesem socializace. Vzhledem k tomu, že tyto milníky vývoje do 12 let byly narušeny, nemůže pak dojít k sebepřijetí a seberealizaci. 

Místo radosti a pocitu naplnění ve vztazích a seberealoizaci život pozůstává z neustálého strachu se projevit, říci si o to, co chci a potřebuji, ze zavděčování a tím ke ztrátě svobody. Ve chvíli, kdy nefungují jednotlivé oblasti našeho života, přestáváme být spokojeni, tak přichází frustrace a pocit, že ztrácíme směr. 

Ztráta směru se pojí se ztrátou smyslu. 

A život beze smyslu se rovná buď přežívání, nebo obsesivními myšlenkami na únik z této nesmyslné prázdnoty. Oním únikem se stává buď závislost (na vztazích, práci, sportu, alkoholu, virtuálním světě, automatech apod.), nebo dochází k myšlenkám či dokonce činům, vedoucím k ukončení života.

Ten, kdo uniká před životem, nemá kapacitu řešit, kdy a jak se může projevit.