Tajemství vánočních přání

Vánoce jsou jedním z nejočekávanějších, ale také emočně nejnáročnějších období roku. Zní to možná jako paradox, ale své důvody to má. A právě ty mohou stát za tím, že jedni se na ně euforicky těší, zatímco jiní je nesnáší.

Říká se, že právě o Vánocích se s pomocí kouzel dětem splní i ta nejtajnější přání. Vánoce skutečně jsou obdobím, kdy se víc než jindy vracíme do dětských vzpomínek a oživujeme staré touhy a přání. Jaká přání? 

Zkusme se ponořit do vzpomínek. Co je to, po čem děti nejvíc touží? 

Ve skutečnosti to nejsou hmotné dárky. Přáním, ukrytým hluboko v našich srdcích je, aby v naší rodině konečně zavládla harmonie. 

Abychom společně prožili radostné chvíle v klidu a bez hádek. Abychom na sebe byli alespoň těch pár dnů v roce milí a laskaví. 

Abychom nemuseli nikomu dokazovat, že si zasloužíme respekt, lásku a pozornost. 

A především, abychom dostali přijetí, které jsme jako děti nedostali. Protože teprve kdybychom ho dostali, mohli bychom konečně tuto nenaplněnou touhu po přijetí pustit a naplnit svá srdce klidem a radostí.

Právě o Vánocích víc než kdy jindy doufáme, že budeme svými nejbližšími pochopení, vidění, slyšení a vnímaní. Že se nebudeme cítit osaměle. 

Že se budeme cítit v bezpečí. Že nebudeme muset přebírat odpovědnost za štěstí druhých. Že se budeme moct projevovat takoví, jací jsme. Že budeme moct bez obav vyjadřovat své názory. 

Zkrátka že budeme přijati bez podmínek.

A protože naše nejniternější touha po přijetí nikdy nedošla naplnění, a když ano, tak jen na malou chvilku, třeba právě o Vánocích, tak se každý rok znovu a znovu upínáme na období Vánoc, doufaje, že tento rok se nám to konečně splní.

Teprve když Vánoce skončí, vracíme se znovu nohama na zem a stejně jako v dětství zažíváme o to větší zklamání, že to ani letos nevyšlo. A tak svou touhu na celý rok odložíme, abychom si ji napřesrok zase připomněli. A tak to jde pořád dokola.

Tak, jako se my již od dětství upínáme k rodičům v touze, aby nás přijali takové, jací jsme, upínají se i naše děti k nám. 

Pojďme proto přerušit řetězec marného doufání a vkládání naděje do Vánoc a dovolme si toto dětské přání konečně doopravdy naplnit. Sami sobě a svým dětem.

Bez upínání se na druhé. Nejen o Vánocích, ale i během celého roku. Vždyť dnes už jsme dospělí a nemá smysl doufat v něco, co stejně nikdy nepřijde.

Jak?

Pojďme se zamyslet nad tím, co jsme od svých rodičů jako děti automaticky očekávali, že nám dají, ale nedali. Ať už to bylo z jejich nevědomosti, nezájmu, nebo z jiných důvodů. Ty v tuto chvíli nejsou podstatné.

• Jaké tělesné, psychické či emoční potřeby mi rodiče nenaplňovali tak, jak jsem potřeboval/a?
• Vnímali mě? Naslouchali mi? Viděli mě? Rozuměli mi? 
  

Možná to bude celý seznam toho, po čem jsme toužili a nedostali to...

Tím, že si na tuto otázku upřímně odpovíme a začneme si to, co jsme v dětství nedostali, sami naplňovat, se vymaníme z bludného kruhu. A vyhneme smutku a zklamání z toho, že se naše přání zase nesplnilo.

Přestaneme se konečně upínat na Vánoce jako na smilování. Uvolníme se a budeme si je buď mnohem víc užívat, nebo třeba dojdeme k závěru, že i Vánoce jsou úplně normální dny, jako ty ostatní. To už záleží na každém z nás.

P.s.: Pokud byste uvítali víc tipů, inspirace a podnětů k zamyšlení, otevřete si každý den okénko advetního kalendáře, který jsem pro Vás připravila. Najdete ho na mém Facebooku a Instagramu.