cs

Intimní vztah s citovým predátorem

01.06.2022

S lidmi, kteří vykazují rysy narcistické či disociální poruchy osobnosti, pracuji v terapiích. V drtivé většině jde o děti a adolescenty. Dospělí citoví predátoři se pohybují i v mém okolí. Jsou všude a nelze se jim tak docela vyhnout. Máme je v rodinách, zaměstnáních, mezi přáteli a často o tom ani nevíme. Každý z nich nám ale více, či méně nějakým způsobem škodí, nebo toho je rozhodně schopen. 

Jak se to vlastně uděje, že se z malého a milého kluka nebo holky stává bezohledný člověk s tendencemi druhým ubližovat, manipulovat, bojovat a druhé chladnokrevně zneužívat? 


Na to není snadná odpověď, v sérii svých článků o poruchách osobnosti se k ní však pokusím alespoň přiblížit. Co ale vím s naprostou jistotou, že pokud se s nimi dostaneme do užšího kontaktu, není radno je litovat, zahrnovat je láskou s tím, že se to někdy zlomí a stanou se z nich milující lidé. A už vůbec není vhodné pustit si je k tělu a navazovat s nimi partnerské vztahy. 


Vztah s citovým predátorem ze své podstaty nemůže fungovat. Přes to se o to mnoho empatických lidí stále dokola způsobem pokus-omyl pokouší s neochvějnou vírou, že právě jim se proměna žáby v prince či princeznu podaří. Bohužel, i při sebevětší snaze je nelze zachránit tím, že jim budeme poskytovat pozornost, lásku a přijetí. Nejsou lásky, vzájemnosti a intimity schopni. 


Ačkoliv dokáží o citech i lásce velmi přesvědčivě mluvit, hrát ji a zrcadlit, reálně ji nedokáží vůbec prožívat, tudíž ji nemohou ani dávat. Velmi obratně však dokáží využít zamilovanosti, citlivosti a upřímnosti své oběti. Partnerství je pro ně příležitost, jak někým manipulovati, emocionálně zneužívat a ve svůj prospěch požívat výhod od toho, kdo je miluje.


"Zpočátku byl pozorný, laskavý. Povídáním jsme trávili celé hodiny. Bylo to romantické. Připadalo mi, že mu záleží na mně a že je k druhým lidem velmi soucitný. Přesněji řečeno o tom, jak moc mu na druhých záleží, mluvil a já mu to věřila. Když jsem později poznala, kým doopravdy je, zbořil se mi celý svět. Ve chvíli, kdy na mě vztáhl poprvé ruku jsem se rozhodla ze vztahu odejít. Jako lusknutím prstu se z něj stal někdo úplně jiný. Najednou v sobě neměl špetku soucitu. Se mnou, s dětmi, vlastně vůbec s nikým. Přišla jsem na to, že vedl dvojí život a využíval mně i své milenky. Experimentoval s drogami. Svých pracovních i osobních cílů dosahoval pomocí utlačování, vydírání, lhaní. Pohyboval se na hraně zákona. Mistrně dokázal zmapovat a využít ve svůj prospěch sebemenší slabost druhých lidí. Snad jen zázrakem se mi podařilo vyváznout ze vztahu se zdravou kůží. Moje duše na tom byla o moc hůř, než moje tělo. Nakonec jsem se ale přeci jen dokázala postavit na vlastní nohy a postupně zhojit zranění, která jsem ve vztahu s ním utržila. Je to zkušenost, kterou bych nikomu nepřála." (Lucie N.)


I přes to, co jsem napsala v předchozích řádcích, si myslím, že je potřeba se na tuto problematiku začít dívat s otevřenou myslí a především komplexně. Tito lidé si skutečně zaslouží pozornost společnosti z několika dobrých důvodů. 


Jednak je nutné jejich existenci nepodcenit a připustit si, že dřív nebo později s nějakým citovým predátorem setkáme - ať už v pracovním, či osobním životě. Žijí mezi námi, ať si toho jsme vědomi, nebo ne. Vypadají na první pohled úplně běžně. Často dokáží se chovat i velmi mile, bývají výřeční, zábavní a okouzlující. Mají totiž skvělou schopnost svou pravou tvář před okolím skrývat tak, že před nimi snadno ztrácíme svou ostražitost. Moment překvapení ve chvíli útoku tak hraje v jejich prospěch. A právě proto je potřeba naučit se být bdělý a žít tak, aby nám druzí neubližovali. Jak?

 

Většinu lidí nejspíš napadne, že základem je naučit se je rozpoznávat. Zní to sice logicky, nicméně to není tak snadné, jak se může na první pohled zdát. I leckterý zkušený psycholog či psychiatr potřebuje čas na to, aby je rozpoznal. A právě proto je naprostou nutností přesunout pozornost od predátora k sobě. Je potřeba do detailu znát především sám sebe. 


Vědět, jaká jsou má slabá, nebo slepá místa, na která by mohl zaútočit. Ale i silná místa, která mne podpoří. Je potřeba umět rozlišovat. Komunikovat své hranice. Naslouchat si. Umět pečovat o sebe, své potřeby a svou duši tak, abychom se nestali jejich snadno dostupnou kořistí. Protože právě empatičtí lidé s vysokým zájmem o naplňování potřeb druhých a nízkým zájmem o sebe a naplňování potřeb vlastních jsou ideálním cílem citového predátora. 


Na závěr bych byla ráda, aby zde zaznělo, že lidé s těmito poruchami osobnosti si nezaslouží pohrdání a odsouzení. Spíše bychom se jako společnost měli snažit pochopit, proč se někdo citovým predátorem stane. A především, měli bychom vědět, že vznik patologie osobnosti se dá v dětství odhalit a zabránit tomu, aby z dětí citoví predátoři nevyrůstali. 

Této části zkoumání je proto nutné věnovat obrovskou pozornost a péči. Stejně jako osvětě. Prevence je tím nejlepším řešením.