Poruchy osobnosti a Životní mapy

Můžeme se dočíst, že narcistická a disociální poruchy osobnosti jsou v zásadě psychoterapií neřešitelné, nebo jen velmi špatně. Souhlasím s tím, že u poruch osobnosti, kdy je nenávratně poškozena struktura mozku, toho mnoho nenaděláme a tento článek se jich netýká. 

Jsem však přesvědčena, že poruchy osobnosti, které vznikají v průběhu raného dětství vlivem psychosociálního prostředí, řešitelné jsou, ačkoliv to není snadné a je to běh na dlouhou trať. A samozřejmě to nelze bez toho, aby se k tomu jedinec sám svobodně rozhodl a už vůbec se to neobejde bez dlouhodobé odborné terapeutické péče. 

Mnohem snadněji jsou poruchy osobnosti korigovatelné u dětí. I ony však potřebují pravidelnou odbornou péči a podporu a je velmi nutná úzká spolupráce s rodinou. A právě včasná péče o děti je v problematice těchto (i ostatních) poruch osobnosti velmi zásadní. 

Přestože v rámci psychiatrie není možné narcistickou a disociální poruchu diagnostikovat před 18. rokem věku, Životní mapy dokáží vzorce maladaptivního chování i jeho příčiny odhalit a pomocí konkrétních výstupních kroků prevenovat jejich další rozvoj. I zde však platí, že je zapotřebí, aby jak klient, tak především jeho rodina, spolupracovali.

U dospělých si troufám říci, že významného zlepšení lze dosáhnout také. Nutno však dodat, že to není nijak snadné. Tito lidé do terapie obvykle dobrovolně nepřicházejí, nebo přicházejí ve chvíli, kdy z toho potřebují získat pro sebe výhodu (pro soudní spor, aby informace z terapie použil proti partnerce nebo dětem apod.). Případně přicházejí řešit jiný problém, než svou poruchu osobnosti (nefunkční vztahy, deprese, problémy se spánkem apod.).

Jejich postoje k životu a vztahům jsou v dospělosti již hluboko zakořeněné a strach z odhalení původního zranění, které poruchu osobnosti způsobilo, je natolik velký, že terapeutickou pomoc vyhledávají jen velmi zřídka. I když je to ke škodě jejich i jejich okolí. Svobodnou vůli však nelze nikomu brát, či nutit.

"Poruchou osobnosti rozumíme takovou trvalou vnitřní strukturu a chování, které jsou zřetelně odlišné od očekávaného chování a způsobují opakovaně a dlouhodobě selhávání v alespoň dvou následujících oblastech: kognice, emotivita, ovládání impulsů a sociální chování." 1)

I proto věřím, že by se největší pozornost měla věnovat dětem. Sama pracuji s dětmi a teenagery, kteří mají díky nakročeno k budoucnosti citového predátora. Nešťastníka, který vnitřně trpí a který způsobuje obrovské utrpení těm, kdo jsou s ním v nějakém bližším vztahu. A důvodem je -zjednodušeně a stručně řečeno- v nepřijetí, problémům s  osobností, socializaci a také nesebepřijetí v období mezi 1. a 12. rokem života.

Díky přesné diagnostice, kterou certifikovaná metoda Životní mapy nabízí, se svými klienty nacházím klíčové momenty, jež ovlivnily vývoj jejich osobnosti. Pomáhám jim zorientovat se ve vztazích i postojích, které buď převzali, nebo vytvořili v reakci na tyto klíčové události. 

 Pochopit souvislosti. Ukázat jim příčiny a následky jejich rozhodnutí. A především společně hledáme východiska ze zdánlivě bezvýchodných situací. A tak, krok pro kroku, měníme řetězení osudovosti jejich života zcela odlišným směrem.

Nutno podotknout, že nepracuji s nálepkami, škatulkami ani diagnózami, i když o nich z diagnostiky vím. Pracuji především s lidmi a jejich jedinečností. A zastávám názor, že každý si zaslouží šanci nebýt nálepkován a především, že každý by měl dostat možnost začít se rozhodovat jinak, než jak se rozhodoval doposud.

Kde je tedy bod zlomu, kdy se citlivé dítě promění v citového predátora? Můžou za to geny? Výchova? Škola? Jiné okolnosti?

O tom si povíme v některém z příštích článků.

Reference:
1) MUDr. Zdeněk Faldyna, Psychiatrická klinika FN a LF UP, Olomouc, Psychiatr. pro Praxi, 2005; 1: 48-51 Specifické poruchy osobnosti. Část I. diagnostika