Kdo jsem aneb Cesta k mému poslání
Jmenuji se Ludmila Bártíková a jsem terapeutka Životních map. Mým posláním je pomáhat uzdravovat vztahy, komunikaci a rodinné fungování. Pracuji s dětmi od 3 let, dospělými i celými rodinami, a to v Českých Budějovicích.
Téma rodiny je klíčové jak pro můj osobní, tak pro můj profesní život. Jsem máma dvou kluků. Mám je ve střídavé péči. A tak dobře vím, co rodičovství obnáší. Že je zdrojem bezmezné radosti a lásky. Že je to nesmírně obohacující zkušenost, z níž čerpáme po zbytek svého života.
Ale také vím, že to je obrovská zodpovědnost. A také nikdy nekončící boj nejen s ratolestmi, které s rodiči bojují za to, aby mohly být samy sebou. Nebo boj s partnerem, který má úplně opačnou představu o tom, jak by měly věci být.
Nejčastěji je to ale boj se sebou. S vlastními chybami. S vlastními stíny. S pocity viny, které nás nutí dělat věci, které bychom jinak vůbec nedělali. Se vzorci, které jsme si přinesli ze svého dětství, o nichž víme, že nám neslouží a přes to si je s sebou nosíme, pod jejich tíhou trpíme a předáváme je dál svým dětem. A i když si nepřejeme nic víc, než tu zátěž jednou pro vždy shodit, nevíme jak.
Rodičovství je také proces nekonečného rozhodování, co jak udělat, aby to bylo dobře. A i přes veškerou snahu je výsledek často jiný, než jaký jsme si ho vysnili.
Otázka však zní. Musí to tak být? Neexistuje možnost, jak začít znovu a jinak?
Já si tuhle otázku položila mnohokrát. Pokaždé, když jsem měla pocit, že selhávám jako rodič i jako člověk, vytanula mi na mysl. A jak se říká, kdo hledá, najde. Své odpovědi jsem nakonec našla a vydala se na cestu, po které jsem vždycky snila.
Vždy jsem měla blízko k dětem a od malička jsem měla velmi silně vyvinutý smysl pro rodinu. A když se má vlastní rodina rozpadla, propadla jsem zoufalství a pocitu viny, že jsem to, na čem mi tolik záleželo, nezvládla.
O to hlasitěji si mě mé poslání zavolalo. O to silněji jsem cítila, že se jím stane právě práce s dětmi, s rodinami a že mým cílem bude cesta k uzdravování rodinného prostředí a společenských hodnot.
Ale kde začít?
Abych toho mohla dosáhnout, musela jsem začít u sebe. V nejtěžších chvílích jsem pravidelně docházela do Krizového centra i do psychologické poradny. Tam jsem se mohla vypovídat ze všeho, co jsem aktuálně prožívala.
Později jsem si prošla sebezkušenostním koučovacím výcvikem. Ale až Životní mapy se doopravdy staly nástrojem, který mi pomohl zpracovat nejhlubší příčiny mých životních neúspěchů. A právě proto jsem se rozhodla stát lektorkou Životních map.
Prošla jsem si ročním cyklem Životních map a celý následující rok jsem dojížděla na pravidelné konzultace 60 km od domova. Postupně jsem zpracovávala své emoce, uzdravovala svůj vnitřní svět, čelila nástrahám vlastní mysli i špatným návykům, přehodnotila mnohé své postoje, zbavovala se přesvědčení, která vznikla v mém dětství a která už mi v dospělosti nesloužila.
Musela jsem přijmout realitu, smířit se se svými neúspěchy a začít budovat svůj život od základu nanovo. Řeknu vám, nebylo to snadné. Ale postupem času jsem začala vidět výsledky své práce. Ty změny byly obrovské.
Ve chvíli, kdy jsem změnila sebe, začaly na to reagovat i mé děti. V dobrém slova smyslu. A teprve tehdy jsem si uvědomila, že i neúplná rodina může být plnohodnotnou rodinou. A tehdy jsem si začala své mateřství opravdu naplno užívat
Znamená to, že už mám všechno vyřešené?
Tak to není. Nemyslete si, že je u nás doma vše pořád sluncem zalité. Občas řešíme prekérní situace. Sem tam se nepohodneme. Někdy na sebe zvýšíme hlas, nebo se kluci poperou. A taky mě rozčilují věci, které zná většina rodičů. Jsem člověk, mám emoce, dělám chyby.
Ale už je to jiné, než dřív. I v těch nejtěžších situacích je přítomná lehkost plynoucí z nabyté sebedůvěry. A také z důvěry k dětem. S jistotou vím, že vše zvládnou. Však už také mnohokrát dokázaly, že stejně jako jsem v sobě svou sílu objevila já, i ony jsou mnohem silnější, než jsem si myslela.
A právě díky této zkušenosti, kterou jsem si prošla, vím, že toho může dosáhnout každý. Rozhodla jsem se proto inspirovat další lidi k tomu, aby i oni dokázali to, co bylo dopřáno mně. Ze srdce každému přeji, aby doma zažíval radost, naplnění a pohodu a aby dokázal konflikty a neshody řešit s větším klidem. Stačí se pro to rozhodnout a vydat se na novou cestu.
Není pochyb o tom, že lidé hledají nové možnosti, touží po změně a uzdravení. A bude mi ctí, když se budu moci stát součástí tohoto lidského hledání. Cest, jež mohou vést ke kýženému cíli, je mnoho.
Není každá pro určena každému, každý si vybere tu, která je mu nejbližší. Pokud rezonujete s cestou, kterou jsem se vydala já, budu moc ráda, když mě přizvete, abych mohla nějaký čas kráčet vedle vás, podporovat vás, inspirovat, snad i něco předat, abych se mohla po čase opět vzdálit a jen zvědavě pozorovat, jak se Vám na nové cestě daří.
Už teď se těším se na naši budoucí spolupráci!