Tátovo zmizení

Protože se právě nacházíme v dušičkovém období, vzpomínám na Životní mapy dětí i dospělých, kteří v dětství přišli o blízkého člověka. A každého z nich tato smrt nějakým způsobem zasáhla.

Kromě smrti však tyto příběhy spojuje ještě něco jiného. Mnohem zásadnějšího. Smrt totiž v jejich životech sehrála úplně jinou roli, než jak jejich okolí předpokládalo.

Skrze tyto reálně příběhy bych ráda poukázala na zásadní rozdíl v tom, jak vnímají smrt děti a jak ji chápou dospělí. A že právě tento rozdíl ovlivňuje životy pozůstalých či osiřelých dětí mnohem víc, než smrt samotná...

Adriana (10 let)

Adriana je desetiletá školačka, která přišla na svou první Životní mapu. Důvodem, o nichž matka v úvodním rozhovoru hovoří, jsou neshody mezi ní a dcerou a dceřino drzé chování k matce.

Když se ptám, jestli žije Adriana v úplné rodině, matka se začne ošívat a je patrné, že o rodinném uspořádání nechce hovořit. Způsob, jakým mluví, je opředen tajemstvím.

Nakonec matka přeci jen zmíní, že Adrianin otec před několika lety zemřel. Neshody mezi ní a dcerou začaly právě po smrti otce a matka to přičítá tomu, že dcera se se smrtí otce nikdy nevyrovnala.

Slíbila jsem jí, že se na vše, co zmiňovala podíváme, a uděláme maximum pro to, aby se vztah mezi matkou a dcerou napravil. Po úvodním rozhovoru maminka odchází a já zůstávám s Adrianou, abychom si prošly její Životní mapu.

Adriana je veselá a bystrá dívka, jejím komunikačním typem je kombinace obrazu a rozumu, v komunikaci tedy potřebuje dostávat jasné a logické informace, kterým rozumí.

Adrianin vnitřní svět ukazuje na vnitřní nejistotu a velké starosti, o kterých neustále přemýšlí. Z čeho však vyplývají?

Při malování si hodně povídáme. Ve chvíli, kdy mluvíme o mamce, začne si stěžovat, že máma jí nenechá nic udělat po svém, i když už je jí 10 let a že za ni rozhoduje úplně ve všem, třeba i o tom, o kolik centimetrů jí má kadeřnice zkrátit vlasy. To se jí nelíbí a proto s mamkou bojuje.

Z mapy je patrné, že mamku také vnímá jako emočně nedostupnou a nejistou. Mamka jako by tam pro ni vůbec nebyla. Objeví se jedině tehdy, když se chce Adriana prosadit a mamka je proti.

Uf, alespoň ve chvílích, kdy spolu bojují, nebo je drzá, tam mamka je. To je jediná jistota, na kterou se může Adriana spolehnout... 

A tak se s mamkou aspoň hádá, protože ji k životu nutně potřebuje. Tohle je důležitá informace, kterou mamka potřebuje slyšet. Adriana pokračuje ve svém příběhu dál.

Často mamce nerozumí a také vnímá, že mamka nerozumí jí. Mamčiny nejistoty, nedostatek informací v komunikaci a matčino věčné "mizení" Adrianu velmi znejišťují. Ani přes usilovné přemýšlení však Adriana nenachází z této situace východisko. Máma je úplně mimo její kontrolu.

A právě tyto principy se odrážejí i v tématu otcovy smrti. Dívka se otevřeně rozpovídala o smrti otce. O tom, že dodnes neví, co se taťkovi stalo. Nikdo jí to totiž neřekl.

Mamka jednoho dne přišla s tím, že se taťka ztratil a nikdo neví, kde je. Podle vyšetřování je však s největší pravděpodobností po smrti.

Pro mamku to byla ohromná rána. Právě v té době začala mamka Adrianě mizet z očí. Uzavřela se do své vlastní nejistoty a bolesti a Adriana na vše zůstala sama. S tátovým zmizením přišla rázem i o máminu pozornost.

Později taťkovo tělo našli a proběhl pohřeb. Adriana doufala, že teď, když už je tato kapitola konečně uzavřená, se jejich životy vrátí do normálu.

To se však nestalo. Mámin život jako by se tátovou smrtí zastavil. Jenže ten Adrianin ne. Nebo vlastně ano. "Přeci nemůžu jít dál a mámu v tom nechat," říkala si.

Mamka s ní o tátově smrti nikdy nemluvila. Adriana proto neměla informace o tom, co se taťkovi stalo. A také nechápala, proč se mamka tolik změnila.

Vyprávěla mi, že mamce tyhle otázky často pokládala. A nikdy nedostala odpověď. Ani od mamky, ani od babiček. Všichni se zahalili mlčením. Adriana ničemu nerozuměla.

Mami, prosím, řekni mi, co se tátovi stalo?!

Popisovala mi situace, kdy se mamky ptala. Třeba když spolu šly za tátou na hřbitov. Po dlouhé odmlce vždy následovala odpověď: "Teď na to není vhodná chvíle." Jenže ta podle mámy nebyla nikdy. Ani na hřbitově, ani doma, ani na procházce...

Navrhla jsem proto Adrianě, že se na to mamky zeptáme, až přijde pro výsledky mapy. A slíbila jsem jí, že pokud by jí mamka zase nechtěla odpovědět, pomůžu jí a vysvětlím jí, proč je nutné, aby tentokrát dcerce informace poskytla.

Když na tuhle otázku přišla řeč, mamka nejdřív chtěla poslat Adrianu za dveře, že to řekne jen mně. To jsem ale odmítla. Vysvětlila jsem jí, co toto mlčení s její dcerou a také s jejich vztahem dělá. 

Že to, s čím se dcerka nedokáže smířit není smrt táty, ale otazníky, které nad jeho smrtí visí a také mámino mlčení a ztráta pozornosti. Dcera od ní teď potřebuje slyšet pravdu.

Maminka se rozplakala. Začala vysvětlovat, že mlčením chtěla svou dceru chránit. Mimo jiné i proto, že případ manželova zmizení byl medializovaný.

Na otázku, co se doopravdy tátovi stalo, nakonec odpověděla, že to sama neví a že nevěděla, jak má dceři na její otázky odpovídat.

Ve chvíli, kdy dcerce tohle objasnila, jako by oběma spadl ze srdce balvan. 

Adrianě nevadilo, že mamka neví, co se tátovi přihodilo. Potřebovala to od ní jen slyšet, aby konečně mohla pustit starosti a pokračovat v radostném životě desetiletého dítěte.

Po tomto rozhovoru se oběma viditelně ulevilo. Mamka pochopila, že dcera dokáže realitu přijmout, pokud ji zná. A že to, co jí dělá starosti není fakt, že táta zemřel, ale fakt, že mamka s ní mamka o smrti táty pravdivě nekomunikuje.

Každý jsme jiný. A jeden druhému do hlavy nevidíme. Není proto dobré posuzovat prožívání druhých jen na základě toho, jak bychom tuto situaci prožívali my. To, co je pro jednoho zdrojem obrovské bolesti, může druhý vnímat jako snadno překonatelné. A proto je vždy potřeba odložit domněnky a místo toho začít doopravdy komunikovat. Ptát se a odpovídat. Jedině tehdy dokážeme světu druhého doopravdy porozumět.