(Ne)splněná přání aneb Řekni si, oč žádáš a tvá touha bude naplněna

23.08.2019

Stála na břehu řeky a hleděla na pohybující se hladinu. Voda pomaličku plynula a s při-cházejícím podzimem s sebou unášela i spadané lístky stromů. A v rytmu drobných vlnek a plujícího listí volně plynuly i její myšlenky. Každou z nich doprovázel pocit. Pocit lítosti, sebelítosti a beznaděje, že si špatnými rozhodnutími pokazila celý život.

Byla mladá, atraktivní, inteligentní, úspěšná a měla rozjetou slibnou kariéru. Leckdo by jí mohl i závidět. Jenže ona to vnímala jinak. Ne proto, že by si snad myslela, že má něčeho nedostatek. Jen měla pocit, že chce od života víc, než v tuhle chvíli dostává. Víc radosti. Víc lásky. Víc zábavy. A víc splněných přání.

A také věděla, že jí její přání a touhy protékají mezi prsty. Připadalo jí, jako by se snažila postavit hrad ze suchého písku. I kdyby sebevíc chtěla, nikdy by z něj nedokázala postavit takovou stavbu, jakou si prve vysnila. Ani ve snu ji nenapadlo, že má nekonečně mnoho možností, stačí se jen rozhlédnout a rozhodnout se, kterou si vybere.

Srdce bylo jejím spolehlivým kompasem. S naprostou přesností a jistotou jí ukazovalo, po čem touží. A často jí také napovídalo, že to má na dosah. "Jen si po tom sáhni," napovídalo jí. "Řekni si už konečně o to, co chceš."

Jenže jak to udělat, když od malička byla poslušnou holčičkou, která si nezaslouží víc radosti a štěstí, než kolik jí přidělili dospělí. A i když se jako malá snažila o své potřeby říkat, nikdo ji neslyšel, nebo přicházelo jen chladné odmítnutí bez vysvětlení. A tak se po řadě neúspěchů možnosti si říct raději vzdala.

A ačkoliv se na první pohled mohlo zdát, že svá přání dokáže naplnit jednoduše, vždycky, když už měla svůj sen na dosah ruky a od dosažení ji dělil jeden jediný krůček, celá píšečná stavba se znenandání zřítila a jí nezbylo než začít stavět znovu pěkně od začátku. Až později našla klíč k tomu, proč se jí to všechno děje.

Do té doby jí některé situace připadaly jako z tragikomického filmu. Například její vztahy, v nichž se pohybovala spíš jako slon v porcelánu, než jako dospělá žena. Strasti s láskou jí provázely téměř celý život. Ze strachu z dalšího zklamání pak pro jistotu zavřela srdce na tisíc západů. 

Když pak konečně potkala člověka, do kterého se na první dobrou zakoukala natolik, že byla ochotná své srdce znovu otevřít, okamžitě zatoužila po tom dát mu najevo, že se jí líbí a že by ho chtěla poznat blíž. A také pochopila, že má před sebou několik kroků, které musí udělat, pokud nechce, aby z jejího života zmizel dřív, než se lépe poznají. Rozhodla se svůj strach a nepohodlí překonat, ačkoliv jí to nebylo ani trochu příjemné. A vyplatilo se.

Jenže jak ho poznávala blíž, začala se její odvaha vytrácet. Místo toho, aby mu hleděla do očí, uhýbala pohledem. A své opravdové city před ním nikdy nepřiznala, protože se bála. Měla strach z odmítnutí. Nespočítala si, že když mu neřekne, co k němu cítí, její šance na úspěch se tím zvýší hned o 50%. Raději zvolila mlčení, které je snižovalo na téměř jasnou nulu. 

A když už sebrala vnitřní sílu a odvahu a zkusila něco říct, knedlík v krku její snahu okamžitě zastavil. A tak mu řekla víc vět, které nedávaly smysl, než by sama chtěla. Byla na sebe vždycky naštvaná, ale nevzdávala to a dokola se přemlouvala k dalším pokusům. Jenže dřív, než se jí to podařilo, přišla jiná, odvážnější žena a na první dobrou zabodovala. Ona kvůli tomu poplakala celý večer, ale nikdy mu to neřekla.

Brzy se smířila s tím, že šanci na vztah s ním prošvihla jen vlastní vinou a v duchu jim popřála hodně štěstí. Občas ji ještě napadne si představit, jak by to bývalo dopadlo, kdyby sebrala odvahu jen o pár dnů dřív a řekla mu, co k němu cítí. A vlastně i teď, když stojí na břehu řeky, kterou považuje za svého spojence, jenž nikdy nikomu neprozradí žádné z   tajemství, která jí za svůj život svěřila, se svým fantaziím jen tiše usmívá.

Když jí ale došlo, že to samé se jí dělo i v práci, smích ji přešel. Vzpomněla si, jak kdysi dal její nadřízený výpověď a ředitel obchodního oddělení za něj hledal náhradu. Neměla přílišné ambice to místo získat, ale tajně toužila po tom, aby její dlouholetou práci konečně někdo ocenil. 

"To by bylo super, kdyby mě povýšili. Vím, že bych byla dobrá a oddělení by jen kvetlo," pomyslela si. Vždycky byla spolehlivým zaměstnancem, kterému šlo o to, aby se firmě dařilo. Měla zkušenosti, znalosti a pracovala tam nejdéle.

Jenže než se stihlo udělat výběrové řízení, oddělením proběhla zpráva, že místo dostala její mnohem méně zkušená kolegyně. Nechápala to. Zlobila se. Zlobila se na ni, na nadřízené i na sebe. Zlobila se na celý svět. Později se dozvěděla, že její kolegyně, resp. její nová šéfová, si o povýšení sama řekla. S naprostou lehkostí přišla k řediteli a řekla mu: "Tak nikoho nehledejte a dejte to místo mně." A tak jí ho dali.

A proč by taky ne. Proč by se zaobírali tím, jestli třeba neexistuje vhodnější kandidát, když už jednoho, který splňoval podmínky, měli. Zkrátka se jen ve správnou chvíli sešli dva lidé, z nichž jeden hledal a druhý dal nabídku a oba dokázali rychle zareagovat. Jak jednoduché, že? A těžko se zlobit na kohokoliv z nich, i když ego jí tu možnost zlobit se na všechny kolem v první chvíli rádo nabídlo.

Nebylo pro ni snadné si připustit, že tohle si vytvořila úplně sama. Vytvořila to tím, že nejenže si z nedostatku sebehodnoty a přílišného strachu z odmítnutí neuměla říct o to, co chce, co potřebuje a po čem touží, ale také že je příliš pomalá v reakcích. Protože když už se přeci jen odvážila si říct, bylo už většinou pozdě. Nedokázala rozeznat to nejlepší načasování, které jí život právě nabízel.

Zkrátka, než rozklíčovala, kde jí všechny šance na úspěchy unikají, proteklo jí mezi prsty mnoho příležitostí. Rozhodně to ale neznamená, že nepřijdou šance na jiné sny. A také to neznamená, že způsob, jakým se naplní, nemůže být ještě lepší, než si prve vysnila. A v tom je právě kouzlo života.

Že i když občas něco pokazíme, tak pokud najdeme příčinu toho, proč se nám to děje a následně k tomu zaujmeme nový, zdravější postoj, změníme tím i celou osudovost. Začneme zasévat nová semínka, která pomalu a jistě začnou klíčit a my si budeme moct vychutnat nové zkušenosti, které nás dovedou k radosti, blaženosti a hojnosti. Možná jinak, než jsme prve chtěli, ale dovedou. 

A ona už to dnes také ví. Pochopila, že si může vybírat z nekonečně pestré nabídky možností. Že si může a dokonce i musí po rychlé úvaze říkat o to, co chce. A že nestačí si jen něco přát a počkat na to, že jí všechno spadne do klína, ale naopak, že při vhodné příležitosti musí být připravena jít do akce. Teprve ve chvíli, kdy se tím začala řídit, začal se jí plnit jeden sen za druhým tak, jak to vždy chtěla.


"Šťastny ať jsou všechny bytosti. I ty, které nám dříve byly lhostejné, i ty, které jsme snad někdy nenáviděli. Všechny, protože jest jednota." (Eduard Tomáš)