Kde se bere samota aneb Obejmi své vnitřní dítě

22.02.2019

"Co potřebuješ, holčičko moje," zeptala jsem se. "Proč sedíš v koutě se slzami v očích? Pojď ke mně blíž a řekni mi, co tě trápí. No tak, nedívej se na mě tak nedůvěřivě. Vždyť já jsem tu pro tebe. A slibuji, že udělám všechno, co ti na očích uvidím..."

"Víš, jsem smutná. A cítím se sama. Zkoušela jsem před samotou utéct všemi možnými způsoby, ale vždycky se znovu objevila, když jsem to nejméně čekala. Nespočetněkrát jsem se cítila osamělá třeba i v místnosti plné lidí. Nerozumím tomu, ale je to tak. Byly chvíle, kdy mi nikdo nerozuměl. Ani já sama jsem si nerozuměla. Není to matoucí?" vzlykala.

"Věř mi, já ti dobře rozumím. Povídej dál...," vyzvala jsem ji.

"Tak já ti to tedy povím, ale není to nic veselého a nevím, jestli mě pochopíš. Ale protože ti důvěřuji, budu ti svůj příběh vyprávět. Budeš úplně první, komu se se svými nejniternějšími pocity svěřím." A pak mi řekla tohle:


"Chtěla jsem tančit, ale řekli mi, ať se jim nepletu pod nohy...

Chtěla jsem zpívat, ale umlčeli mě...

Chtěla jsem se radostí smát, ale řekli, ať je svým smíchem neruším...

Chtěla jsem jít svým tempem, ale napomínali mě, ať je nezdržuju...

Chtěla jsem hrát na klavír, ale řekli, že bych to nezvládla...

Chtěla jsem si umýt ruce a polila jsem se. Řekli mi, že jim jen přidělávám starosti...

Chtěla jsem si hrát, ale nebylo s kým...

Chtěla jsem volně běhat, ale nenechali mě....

Chtěla jsem skákat, ale prý je to nebezpečné...

Chtěla jsem pomáhat v kuchyni, ale řekli mi, že jsem na to moc malá...

Chtěla jsem pomáhat s úklidem, ale řekli, že to nedělám dost dobře...

Chtěla jsem pomazlit sestřičku, ale řekli, že bych jí mohla ublížit...

Nechtělo se mi spát, ale řekli, že musím...

Chtěla jsem kočárek, ale řekli, že ho nepotřebuju...

Když jsem plakala, dělali na mě pšššššt...

Chtěla jsem, aby si se mnou povídali, ale nikdo mě neposlouchal...

Potřebovala jsem často obejmout, ale neměli na to čas...

Potřebovala jsem, aby se dívali, když jim něco ukazuju, ale nezajímala jsem je...

Bála jsem se tmy, ale nikdo mě před ní nechránil...

Když jsem se vztekala, řekli, že se neumím chovat a že na mě zavolají čerta...

Když jsem zlobila, křičeli na mě, že jim dělám ostudu...

Když mi něco šlo, potřebovala jsem, aby mě pochválili, ale nikdy to neudělali...

Když mi něco nešlo, toužila jsem, aby mě povzbudili, ale slyšela jsem jen, že jsem neschopná..." A pak ještě smutně dodala:


"Pokaždé, když se něco z toho stalo, cítila jsem se nepochopená a osamělá. Slzy chtěly ven, ale raději jsem je schovávala, abych nedala najevo svou slabost. A taky jsem jim nechtěla přidělávat starosti. I beze mě jich měli dost. A tak tu sedím dodnes. Jen já, moje samota a mé sny."

"Pokračuj, holčičko moje. Poslouchám tě," pobídla jsem ji něžně.

"Když sním, tak tančím. Když sním, tak zpívám. Když sním, tak se usmívám. Když sním, tak si hraju. Když sním, tak necítím samotu. Když sním, tak se nebojím čerta ani tmy. Když sním, tak mi tleskají. Když sním, jsem šťastná."

"Víš, maličká, rozumím ti. I já to kdysi prožila. A proto jsem teď tady. Abych tě tvé samoty a nejistoty navždy zbavila. Jsem tady pro tebe," povzbuzovala jsem ji. 


"Od této chvíle už nikdy nebudeš pociťovat samotu ani nepochopení. Kdykoliv budeš potřebovat, obejmu tě. Kdykoliv budeš potřebovat, pohladím tě. Budu pořád s tebou. Budu se na tebe dívat a budu ti naslouchat. 


Zatančím si s tebou, kdykoliv si to budeš přát. A vždy, když zatoužíš po svobodě, se s tebou proběhnu bosá po louce. A budu tě držet za ruku ve chvílích radosti i bolesti, budu tě chválit za vše, co se ti podaří a utěšovat tě ve chvílích, kdy se ti tolik dařit nebude. Už nikdy nebudeš na nic sama. To ti slibuji. 


Od teď budeme už navždy ty, moje malé JÁ, a já, tvoje velké JÁ, jedno vzájemně se milující JÁ. A budeme patřit jen samy sobě, chceš?"

"Aaaach ano," vykřikla nadšeně. A dodala: "Děkuji ti, moje milované velké JÁ. Jsem moc ráda, že jsem tě konečně poznala. A chceš něco slyšet? S tebou už se ničeho nebojím. Ani samoty."