Slibem nezarmoutíš? - 2. část

01.02.2021

Když bylo Aleně 20, pronajala si s přítelem byt. Byli spolu dva roky a alespoň ušetřili za kolej. Často jí říkával: "Až dostudujeme, tak si tě vezmu. A koupíme si dům a pořídíme si rodinu. Bude nám spolu hezky," A tak snila o společném životě a myšlenka na společnou budoucnost ji těšila. 

Když oba odpromovali a našli si práci, věřila, že přijde to, co si slibovali už na začátku - svatba. S partnerem byli už 7 let, kamarádky se začaly pomalu jedna po druhé vdávat. A ona pořád nic. 

A tak se jednou zeptala, jestli s ní partner počítá i do budoucna a jestli si jí chce opravdu vzít. "To víš že jo. Ale nejdřív si musím dodělat atestaci. A pak se vezmeme."

To stejné říkával i kamarádům a rodičům, kteří se jich na svatbu také dost často ptali. A vlastně to znělo docela logicky. A tak dál doufala a čekala, až přijde to "až". Když se stal atestovaným lékařem a dostal dobře placené místo na chirurgii, nemohla už jeho mlčení vydržet a zeptala se ho znovu. "To víš, že ano, slibuju, že do 30 to určitě stihneme." Brával jí pak často na procházky do vilové čtvrtí a vyprávěl jí o tom, jak se těší na to to, až budou mít vlastní dům a nejmíň dva caparty.

Jenže svatba nebyla ani když jim bylo 30, ani když jim bylo 31... Nakonec od něj odešla. Protože těch neslpněných slibů a přísah bylo z jeho strany mnohem víc. A protože konečně, po 10 letech vztahu, jednou pro vždy pochopila, že tenhle slib se jí s tímhle mužem nikdy nesplní. "Proč to ale, sakra, tolik bolí? Jako bych už tohle někdy zažila. Ale kdy? ptala se sama sebe. "Vždyť Petr byl můj první partner, tak jak bych to už mohla zažít," nešlo jí na rozum.

Sotva by ji napadlo, že tohle zklamání zažila už jako malá holka. A že tu bolestnou vzpomínku na psa, kterého jí děda slíbil a nedal, raději schovala do nejzazšího šuplíku svojí mysli. To od dědy se přeci naučila, že muži, které miluje, ji mohou zahrnovat planými sliby a ona je přes to nepřestane milovat a nepřestane doufat, že jednou jí ten slib třeba opravdu splní.