Soudy s psychopatem

V opatrovnických sporech soudy často nařizují ve sporných případech psychologické posudky, mediace, párové terapie, případové konference apod. To může být ku prospěchu ve chvíli, kdy je spor veden mezi lidmi, kteří se vzájemně zranili a potřebují najít prostředníka, který je naučí přes toto zranění se přenést a učí pár spolu znovu komunikovat. V takovém případě se po několika měsících či pár letech zranění zahojí a partneři nacházejí společnou řeč.

Ne však, vedete-li spor o děti s narcisem, či dokonce psychopatem. Bohužel, pokud by soudci a sociální pracovníci, byli dobře seznámeni s problematikou narcismu a psychopatie, předem by věděli, že takové pokusy jsou liché a nejen že nepřinášejí prakticky žádné smysluplné výsledky, ale často napáchají ještě víc zla.

S oblibou do ní zahrnuje i různé instituce, které se jím musí zabývat a ideálně potvrzovat jeho nadřazenou pozici. Má obrovské potěšení z toho, že díky tomu má neustálý příliv pozornosti lidí, kteří řeší jeho podněty. Ty jsou často lživé, překroucené, či přibarvené. To se ale těžko prokazuje, takže čím větší zmatek a chaos vytvoří, tím víc legrace si pak užívá.

Největší zábavu spatřuje v tom, že protivník, proti kterému jsou jeho výpady mířené, musí podnikat spoustu nepříjemných aktivit, které mu v ideálním případě seberou klid a sílu. Už jen představa, co všechno to druhého bude stát a jaké úsilí bude muset vyvinout, aby odrazil útoky, je pro psychopata lákavé a motivující a je pro ni ochoten leccos udělat.

Při vší úctě k soudcům a soudkyním, kteří si vybrali velmi složitou úlohu.

Ale copak je možné neustále se tvářit, že k rodičovské odpovědnosti je potřeba hnát spravedlivě oba rodiče stejným způsobem?

Je možné, aby byla nastolena spravedlnost bez toho, aby se pojmenovala realita? Zákon staví rodiče na týž úroveň. Je ale reálně možné, aby mezi rodiči fungovala spolupráce, když jeden z rodičů je agresor, porušuje zákony, rozsudky, uchyluje se k ovlásdání a manipulaci dětí. 

Jak je možné rozhodovat o dětech ve smyslu kolektivní neviny, tedy že místo zjišťování pravdy padají rozsudky, které kopírují zbožné přání společnosti. Snaha přimět rodiče ke spolupráci přívětivým způsobem je neúčinná.

Soudci vidí rodiče podle představ společnosti. Pod růžovými brýlemi se však skrývá rsná pravda. Ne každý rodič miluje své dítě. Ne každý rodič se soudí pro lásku k dítěti. Mnoho lidí se přes své děti mstí druhému. Nebylo by snad osvobozující tuto pravdu zjistit, pojmenovat a zohlednit ji ve svém rozhodování.

Systém tiše přehlíží zvěrstvům, kteří na svých dětech někteří rodiče páchají. Všichni se zaštiťují zájmem dítěte. Ale jde tady opravdu o dítě? 

Rodič, který je agresivnější, vyhrožuje a tlačí, na úkor kohokoliv, dostává více prostoru a je mu dopřáván sluch. Zatímco rodiči, který opravdu myslí na dobro svého dítěte, je předávána odpovědnost za to, že unese tíhu systému.

Pojmenovat realitu. Natvrdo. Bez okolků. Vždyť pokud někdo zabije člověka, soud jej také odsoudí jako vraha. Ale ve chvíli, kdy rodič psychicky zneužívá své dítě se chce pojmenování reality vyhnout. A to i tehdy, když dítě své niterné pocity vyjadřuje. 

Jsou snad děti méněcenné, podřadné? Ústava zaručuje dětem právo na oba rodiče, na vzdělání, na šťastné dětství. Ale co když je šťastné dětství v představě dítěte úplně něco jiného. Co když by ho mnohem více naplňovalo něco jiného, než co chtějí rodiče, či soudy? 

Stále se pohybujeme ve škatulkách, které neslouží nikomu. Ani rodinám, dětem ani soudcovskému systému.

Jak plní práva jeden i druhý rodič

Jak plní povinnosti jeden i druhý rodič

Kdo z rodičů je tím, kdo spolipracuje a kdo je tím, který přispívá k disharmonii a brání vzájemnému respektu

Co prožívají a přejí si děti

Jak na ně rodiče působí