Zpátky k sobě: Jak přestat dokazovat svou hodnotu a začít skutečně žít

Ve chvíli, kdy jsme hluboce přesvědčeni, že nejsme hodni lásky, úspěchu nebo pozornosti, se svět stává těžkým místem k životu. Cyklíme se ve stejných vzorcích - lidé i okolnosti se mění, ale výsledky a naše pocity jsou stále stejné. Proč?

Jak funguje naše mysl?

Mozek pracuje na základě podobnosti. Podvědomě nás opakovaně vede do situací, které jsou nám známé a potvrzují naše předchozí zkušenosti i jádrová přesvědčení – ta, která vznikla v dětství.

Mezi 0. a 12. rokem si formujeme představy o tom, kdo jsme, jaký je svět a lidé kolem nás. Od těchto zkušeností odvozujeme, kým jsme. Tato přesvědčení nás pak provázejí celým životem.

Pokud jsme v dětství zažívali bezpodmínečné přijetí a bezpečí, vnímáme svou hodnotu jako přirozenou součást sebe. Jsme vnitřně přesvědčeni o tom, že se dokážeme postavit výzvám, aniž bychom pochybovali, zda na to máme.

Pokud jsme se však v dětství přesvědčili, že nejsme dost dobří takoví, jací jsme, nebo že si nezasloužíme zažívat lásku a radost jen tak, život nám to potvrzuje. Přestáváme si věřit a začínáme hledat potvrzení své hodnoty venku. A právě v tom okamžiku opouštíme své pravé já a stáváme se závislými na pozornosti a názoru druhých.

Když svou hodnotu hledáme mimo sebe

Začínáme se svému okolí zavděčovat, přizpůsobovat. Snažíme se o dokonalost. Neustále se zlepšujeme, vzděláváme a podáváme co nejlepší výkony v domnění, že si tím získáme pozornost a uznání. Zapomínáme však, že tím ztrácíme vlastní sílu a dovolujeme druhým určovat naši hodnotu.

Rodiče, přátelé, partneři, kolegové – každý od nás má jiná očekávání. Požadavky na to, jací bychom měli být, nemusí být vždy jednotné. A jen zřídka jsou v souladu s naší podstatou. Proto se cítíme rozpolcení, pod tlakem a zažíváme vnitřní konflikt.

Naše myšlení i chování je podvědomě ovládané strachem ze selhání, odmítnutí a opuštění. I proto se často dostáváme do rozhodovací paralýzy. Mám si vybrat sebe, nebo druhé? Na základě chybějící sebehodnoty pak obvykle automaticky volíme druhou možnost. 

Ale – opravdu má okolí nad námi takovou moc?

Ano, v dětství ji mělo. Jako malé děti jsme byli závislí na dospělých a nemohli jsme se jejich vlivu bránit, nebo jen omezeně. Pokud ale ve stejném vzorci zůstáváme i v dospělosti, znamená to, že jsme nikdy emocionálně nedospěli. Stavíme se do role dítěte a odevzdáváme druhým svou moc. Necháme se ovládat strachem, popíráme své skutečné touhy a jednáme tak, abychom vyhověli svému okolí. Výsledkem je frustrace, hněv, vnitřní nespokojenost a úzkost.

Abychom se vyhnuli nepříjemným pocitům a bolesti, začínáme hrát hry a vytváříme iluzorní dojem, že máme svůj život pod kontrolou. Někdo se stane šéfem firmy, aby zakryl svou nejistotu. Jiní se obklopí luxusem a nejnovějšími trendy, aby přestali cítit vnitřní prázdnotu a získali pocit výjimečnosti. A někdo ovládá druhé, aby sám nebyl ovládaný.

Cena za to je však obrovská. Neustálý strach, že někdo odhalí pravdu. Vyčerpání z hraní rolí. A pocit, že i přes všechny úspěchy nejsme dost. Že pořád něco chybí. A tak stále dokola přemýšlíme, jak z tohoto začarovaného kruhu vystoupit. Jak tedy přestat hrát a začít žít autenticky?

Cesta zpět k sobě

Prvním krokem je si svou slabost, nejistotu a chybějící sebehodnotu uvědomit a přiznat. Právě v okamžiku, kdy k sobě začneme být upřímní, se můžeme svého zranění dotknout, začít ho opečovávat a postupně uzdravovat.

Tento proces nemusí být příjemný, ale je vždy léčivý. Jakmile se člověk rozhodne být sám sebou, vnitřní boj utichá a mysl se zklidňuje. Přestává se poměřovat s druhými a hledat potvrzení své hodnoty venku. Uvědomí si, že jeho pravá hodnota nezávisí na úspěchu, penězích, vzhledu ani uznání. To je cesta k vnitřní svobodě.

Jak zjistit, kdo jsem?

Abychom mohli poznat, kým skutečně jsme, je potřeba vědomě prozkoumat původ našich zranění. Očistit se od nánosů starých přesvědčení a omezujících vzorců, které jsme buď převzali z rodiny, nebo jsme si je sami vytvořili.

Jak? Například skrze terapii, práci s tělem, nebo hluboké rozhovory s blízkými. Nápomocné může být i psaní deníku, zapisování svých zkušeností, pocitů a myšlenek či práce s vnitřním dialogem. Každý si může zvolit cestu, která s ním nejvíc rezonuje.

Skvělým nástrojem jsou i Životní mapy. Pomáhají nahlédnout tam, kde vznikla jádrová přesvědčení a rozhodnutí, která dnes řídí náš život. Díky tomu můžeme nefunkční vzorce postupně rozkrýt, zpracovat a změnit. Spolu s tím se zásadně mění řetězení naší osudovosti.

Přestáváme se točit ve starých situacích, myšlenkách a vztazích. Místo do masek a her začínáme svou energii směřovat do rozvoje a péče o svůj vnitřní svět. Když si dovolíme uvěřit, že si zasloužíme to nejlepší, náš život se začne proměňovat. A co víc - právě díky nalezené sebehodnotě a vnitřní stabilitě se otevíráme skutečné spolupráci a hlubším vztahům, založeným na autenticitě a otevřené komunikaci.

Závěr

Být sám sebou je výzva, ale zároveň největší osvobození. Jakmile převezmeme moc a odpovědnost za svůj život, zmizí neustálé napětí a začneme skutečně žít. Každý, kdo hledá, dostane odpověď – někdy prostřednictvím lidí, jindy přes nečekané příležitosti. První krok je ale vždy na nás.

Jste připraveni ho udělat? Pokud ano, jsem tu pro vás.

A pokud ještě váháte, zda je cesta k uzdravení to, po čem toužíte, dopřejte si chvíli ticha a položte si do nitra tyto otázky:

• Jaké situace, pocity a myšlenky se mi v životě opakují?
• Co mi brání být sám/sama sebou?
• Jaké strachy nebo obavy mi brání žít naplno?
• Kde hledám potvrzení své hodnoty?
• Jak se cítím, když se podřizuji očekáváním druhých?
• Jaký by byl můj první krok k životu podle sebe?
• Jaké rozhodnutí bych přestal/a odkládat, kdybych věděl/a, že si zasloužím to nejlepší?

Upřímné odpovědi vám mohou ukázat směr a pomoci získat zpět moc nad vlastním životem. 

Hodně štěstí na vaší cestě!