Zpověď Sáry F. - 2. kapitola

Sakra, proč mi ty bludy vykládal? A proč jsem byla taková husa? Vždyť muselo být nad slunce jasné, že od začátku nic z toho nechtěl. A mně za ty roky nedošlo, že ten sen o budoucnosti byl jenom laciným lákadlem, které neustále oddaloval. 

Vždycky mi dal trochu ochutnat a když jsem zatoužila po tom to všechno mít a byla ochotná pro to udělat cokoliv, ucuknul. Měl to chytře vymyšlené. Vůbec nic ho to nestálo a mohl si se mnou dělat, cokoliv si zamanul. Tahle jeho hra pro mě byla sice vzrušující, ale i bolestivá zároveň. Předem jsem byla odsouzena k prohře, protože Marek byl vždycky tím, kdo určoval její nelítostná pravidla. To jsem si tehdy ale vůbec neuvědomovala.

Když jsme dostudovali, těšila jsem se, že se vezmeme a založíme rodinu. Tak mi to Marek alespoň sliboval. Jenže potřeboval dodělat zkoušky. A tak jsem souhlasila. Když složil zkoušky a získal doktorát, řekl, že nevydělává dost, aby rodinu uživil, natož aby mohl postavit dům. Ale i když vydělával pořád víc a víc, pořád to nebylo dost. 

Čekali jsme, dokud ho nepovýší. A když ho povýšili, chyběl mi už jen rok do atestace, tak by prý bylo výhodnější si je nejdřív dodělat A tak to šlo pořád dál. Vždycky si našel nějaký důvod, proč to nešlo. Tehdy, po deseti letech marného čekání, mi konečně došla trpělivost. Už jsem to dál nemohla snést a tak jsem se rozhodla, že vztah s Markem ukončím.

Začala jsem si balit kufry. Měla jsem hodně věcí, proto jsem na to musela jít pomalu. Každý den jsem si tajně sbalila něco málo. Marek si vůbec nevšiml toho, že mi ze skříně mizí oblečení a že balím nádobí, které jsem do společné domácnosti koupila.

Chtěla jsem od Marka být co nejdál. Měla jsem štěstí. Dlouho netrvalo a podařilo se mi za dobrou cenu pronajmout útulný dvoupokojový byt ve 4. patře novostavby na opačné straně Brna. Do nemocnice, kde jsem pracovala na dětském oddělení, jsem to měla jen kousek a z terasy byl nádherný výhled na celé město.

Když jsem měla sbaleno, naplánovala jsem si den, kdy to udělám. Teď, nebo nikdy. Jsem připravená. Nikdy jsem nebyla odhodlanější tenhle krok udělat. Využila jsem toho, že Marek byl ten den na služební cestě. Kdybych ho na odchodu potkala, mohlo by to moje plány zhatit. Tak jistá, že bych své rozhodnutí ustála při setkání s ním, jsem si nebyla. Byl mistrem slova a určitě by se mu podařilo mě přemluvit, abych neodcházela. A tomu jsem se chtěla vyhnout.

Když jsem měla všechny věci v autě, rozhlédla jsem se naposledy po bytě, kde jsme s Markem žili. Do očí mi vstoupily slzy. Tolik společných let a skončí to jak v blbém filmu. Chtěla jsem odejít důstojně, ale taky jsem chtěla, abych mu chyběla tak, jako chyběl on mně, když jsme ještě byli spolu. 

A tak jsem do prázdné skříně pověsila šaty, které na mě měl nejvíc rád. Měly mu připomínat, že mě v nich už nikdy neuvidí a že si za to může sám. Čekala jsem příliš dlouho a příliš dlouho jsem tím čekáním trpěla. Na lístek, který jsem položila na jídelní stůl, jsem napsala vzkaz:

MARKU, ODCHÁZÍM. UŽ NEDOKÁŽU ŽÍT VE VZTAHU, KDE JSOU PLANÉ SLIBY VÍC, NEŽ NAŠE LÁSKA. NEHLEDEJ MĚ. BUDE TO TAK LEPŠÍ. SBOHEM, SÁRA.

Nádech, výdech. Vyšla jsem z našeho, vlastně teď už jen Markova bytu, vstříc nové budoucnosti. Bez dětí, domu, bazénu, psa, ale hlavně bez Marka.  Konečně SVOBODAAA!!! 

Tenhle pocit byl mnohem lepší, než to vzrušení, které záviselo na někom jiném. "Odejít bylo mé nejlepší rozhodnutí," řekla jsem si v duchu pro sebe. "Škoda jen, že jsem neměla dost síly to udělat dřív. Ušetřila bych si spoustu trápení."