Je můj (ex)partner narcis, nebo ne?

Většina lidí, kteří si prochází, nebo v minulosti prošli vztahem, jehož součástí bylo psychické, fyzické, či sexuální zneužívání, si klade otázku, zda jejich (ex)partner netrpí poruchou osobnosti. Narcismus je proto hojně skloňovaným pojmem. V posledních dnech třeba i v souvislosti s milostným trojúhelníkem scénáristy Kolečka, kdy se bulvární novináři ptají: „Je to narcis, nebo ne?"  

O pana Kolečka mi vůbec nejde. Rozhodně bych si nedovolila soudit a analyzovat chování lidí jen na základě článků z médií. O diagnóze ani nemluvě. Mým cílem je vést polemiku, proč je diagnóza poruchy osobnosti pro oběti zneužívání tak důležitá a v čem jim nálepka „porouchaná osobnost" může, nebo naopak nemůže pomoct. A proto navrhuji si hned v úvodu položit otázku:

Co od diagnózy druhého vlastně očekáváme?

Pravděpodobně úlevu a vysvětlení toho, co se nám ve vztahu děje. A je to logické. Zneužívající vztahy jsou plné zmatku, lží, skrytých manipulativních technik, psychického násilí a proto je těžké se v chování partnera orientovat. To nás udržuje v permanentní nejistotě a ztěžuje odchod ze vztahu, v němž strádáme.

Dalším důvodem může být zbavení se vlastního pocitu viny za to, že v takovém vztahu zůstáváme, i když v něm nejsme šťastní, nebo dokonce trpíme. Okolí často oběti zneužívání odsuzuje, že si za to mohou samy. Strach se svěřit, pocity viny, selhání a obrácení hněvu na sebe je tak běžnou součástí života všech obětí. Diagnóza by tak mohla smést veškeré pochybnosti.

Trnitá cesta k diagnóze poruchy osobnosti

Má to však několik úskalí. Lidé, kteří své partnery psychicky či fyzicky týrají, se do péče odborníků dostanou jen zřídka. A třebaže se mohou projevovat narcisticky, bez odborného vyšetření a bez znalosti lidské psyché je velmi zavádějící říci, zda se opravdu jedná o diagnózu, nebo ne. 

Přečtěte si další články na toto téma: Když na mapu přijde narcis

I zkušení psychiatři a psychologové uvádějí, že určení přesné diagnózy vyžaduje dostatek času. S pacientem se potřebují pravidelně setkávat, poznávat ho, mluvit s ním, pozorovat jeho chování a vše pečlivě a v souvislostech vyhodnocovat.  A i tak se může stát, že se na diagnóze s dalšími odborníky neshodnou.

Například v případu A. Breivika se forenzní týmy psychiatrů rozcházely v otázce diagnózy a příčetnosti opakovaně. Po podrobném zkoumání jeho osobnosti je pro jedny nepříčetný paranoidní schizofrenik a psychotik, pro druhé trpí disociální a narcistickou poruchou osobnosti a je za své hrůzné činy plně zodpovědný. 

Dalším úskalím je, že vysoko funkční psychopati, sociopati a narcisové s vysokým IQ se dokáží diagnóze hravě vyhnout a zmanipulovat testy. Velmi působivě o tom píše ve své knize Bez svědomí přední odborník na psychopatii Robert D. Hare. Takže prokázat, že jsme se stali obětí jedince s poruchou osobnosti, je často přímo nemožné.

Kladu si proto otázku: I kdyby se podařilo diagnózu spolehlivě prokázat, co se tím změní?

Diagnóza vs. rozhodnutí

Pro člověka, který si pro svou diagnózu přichází dobrovolně, může být pojmenování příčiny jeho utrpení skutečně úlevné. A pro jeho okolí také. Odborník díky tomu dokáže lépe zacílit a zefektivnit psychoterapii. A u poruch, které jsou snáze zvladatelné s pomocí psychofarmak, může nasadit účinné léky.

Na narcistickou poruchu osobnosti, či disociální poruchu osobnosti jako takové však léky neexistují. Je sice možné zmírnit utrpení přidružených stavů jako deprese, úzkosti apod. Je také možné některé aspekty těchto poruch řešit v rámci psychoterapie. 

Diagnóza sama o sobě však nemůže na pacientově chování vůči druhým nic změnit, nemůže ho eliminovat a nemůže být ani omluvou pro zneužívající chování. Ke změně chování se musí člověk sám rozhodnout.

Co přináší větší jistotu, než diagnóza?

Místo hledání úlevy v označení narcis nebo psychopat se raději zaměřme na konkrétní chování druhého. Pokud ve vztahu citově strádáme, dochází ke lžím, manipulaci, ponižování, psychickému, fyzickému či sexuálnímu násilí, překračování hranic, pokud se ve vztahu necítíme svobodně a bezpečně, druhý nás týrá, podvádí atd., pak je přeci jedno, proč se tak chová. Diagnóza by na tom vůbec nic nezměnila.

Spíše než po příčině partnerova chování v sobě zapátrejme po upřímné odpovědi na otázku, zda je pro nás přijatelné, aby s námi takto někdo zacházel. Dovolíme mu to, nebo ne? To je ukazatelem naší sebehodnoty a výsledkem rozhodnutí, které činíme na základě svobodné vůle.

Naše pocity, které se s chováním partnera pojí, jsou neomylným vodítkem, na jehož základě se můžeme rozhodnout, zda ve vztahu chceme být, či nikoliv.

Pochopení sebe a své situace skrze diagnózu druhého člověka nám bezesporu může pomoci zorientovat se v tom, co se nám děje a přispět k přijetí reality. Není to však východiskem. Naopak nás to může uvrhnout do spirály nikdy nekončícího omlouvání zneužívajícího chování a vyvolat v nás snahu druhého zachraňovat či měnit. Opustit nemocného člověka může být z mnoha důvodů paradoxně mnohem složitější, než opustit toho, kdo nám „jen" ubližuje.

Jediným spolehlivým východiskem je dobře znát sám sebe. Vnímat své potřeby. Nezpochybňovat své pocity. Vyznat se ve svých myšlenkách. Vědět, co v životě chceme, kam směřujeme. Znát své hranice a komunikovat je. Objevovat své touhy, svou vášeň, své talenty. Dávat si pozornost a péči. Být k sobě upřímný. A být sám se sebou i se svým životem spokojený. 

 Teprve tehdy dokážeme rozpoznat, kdo doopravdy souzní s našimi hodnotami a zaslouží si v našem životě být -třeba i navzdory své diagnóze- a kdo naopak ne, i kdyby byl stokrát duševně zdráv.