Kde se bere strach svobodně se projevit?

Ruku na srdce. Kdo z nás alespoň jednou v životě slyšel na svou adresu něco podobného: "Nekřič! Neškleb se! Co se pitvoříš? Nebuď trapná! Ty jsi ale hrozný dítě, já se z tebe zbláznim! Seď a mlč! Proč se předvádíš, nikdo na tebe neni zvědavej. Hodné holčičky se tak hlasitě neprojevují. Ten náš kluk je děsnej, pořád křičí a vzteká se..." 

Někdy stačí málo

Tohle a spousty dalších rodičovských "hlášek" jsme slýchaly jako děti snad všichni. Někdo víc, někdo míň. 

Ale někdy i jen jedna špatná zkušenost může způsobit, že se nám uloží hluboko do podvědomí a kdykoliv nás napadne, že bychom se chtěli někde svobodně projevit, okamžitě nám v hlavě zazní: "Nemáš na to, akorát se ztrapníš!"

A tak myšlenku rychle zapudíme a raději zalezeme do své bezpečné ulity. Hlavně nebýt vidět, slyšet, natož vystupovat před cizími lidmi. 

Už jen při pomyšlení na to se nám rozbuší srdce, v krku se objeví knedlík, do tváře se nalije krev, nohy ztuhnou, ruce jsou na obtíž, protože nevíme, co s nimi, chce se nám na záchod, žaludek bolí,  nemůžeme usnout, chce se nám zvracet... Naše sebevědomí se dostává pod bod mrazu.

Ctrl+Alt+Delete

Vystoupit a mluvit na veřejnosti? NIKDY! Když jsme na tom hůř, podobné pocity se dostavují i ve chvíli, kdy máme mluvit před kamarády, spolužáky, rodinou. 

A tak někdy raději mlčíme a snažíme se být neviditelní. Jindy, pokud je to pro přežití výhodnější, se naopak stáváme šašky a hrajeme pro své okolí divadlo. 

A to všechno i přes to, že kdysi dávno, do doby, než byly naše přirozené rysy osobnosti přemazány, jsme bývali veselí, přirození a neřešili jsme, co na naše chování řeknou ostatní.

Jen se na chvilku zastavme a pozorujme malé děti. Jsou tak nádherně bezprostřední, až se člověku svírá srdce při pomyšlení, že by chtěl být taky takový, ale strach mu to nedovolí. 

Nedovolí mu to, protože mozek nás při každé takové myšlence varuje před hodnocením a soudy okolí.

Potlačit a dobře skrýt

A tak raději svou touhu být sami sebou uzavíráme do svého nitra. Své emoce často potlačujeme a dokonale před okolím skrýváme - zvlášť ty, které jsou pro společnost "nepřípustné", jako je vztek, hněv, zloba apod. 

Čím víc své potřeby a emoce potlačujeme, tím silnější tlak uvnitř nás vytvářejí. Až najednou, bez varování, začnou tryskat ven tak silně, že nejsme schopni je udržet pod kontrolou. 

Přichází pocity viny, kritika ze strany okolí a roztáčí se nekonečná spirála, kdy se při každém takovém projevu jen utvrzujeme v tom, že být sám sebou je prostě špatné.

Hlavně ať mě mají rádi

Stávají se z nás buď neurotici, cholerici, nebo si nasazujeme masku hodných holčiček / chlapečků, abychom byli pro své okolí přijatelní. 

Zkrátka se ve snaze být milováni chováme podle přání druhých, nikoliv podle toho, co chceme sami. Tohle všechno můžeme shrnout pod jedno slovo. Nepřijetí. 

Když jsme byli malí a bezbranní, nepřijímalo naši přirozenost naše nejbližší okolí. Sráželo naše sebevědomí a odvahu na kolena. Chtělo z nás mít někoho docela jiného, než kým jsme doopravdy. 

Akce a reakce

Je logické, že když nás nepřijímá nejbližší rodina, nemůžeme se přijmout ani my. A pokud se nepřijímáme my sami, nemůže nás přijmout ani nikdo další. 

Každá další nepřijímající reakce okolí nás pak jen utvrzuje v tom, že nemáme právo se projevit, že být sám sebou je špatné, hříšné, nepřípustné.

Taky jsem to zažila

Když mi bylo 6, milovala jsem tančit a zpívat. Jenže podle rodiny jsme nezpívala dostatečně dobře a divoké řádění se taky netolerovalo. 

Chodila jsem na rytmiku, jenže soudruška učitelka rodičům řekla, že na tančení nemám talent.

Když jsem později jela na tábor, zpívala jsem si u táboráku pěkně od srdce a sama sobě pro radost. Jenže jsem se setkala s dalšími reakcemi nepřijetí: "Zpíváš moc nahlas, ztiš se!" 

Dodnes mi to zní v hlavě. A tak jsem začala zpívat raději už jen ve sprše a tančit jen když nikdo nebyl doma.

A i přes to, že dnes sklízím za tanec i zpěv od okolí pochvalu, kdysi jsem upřímně věřila tomu, že nejsem dost dobrá a žila v přesvědčení, že projevovat se je nepřípustné.

Řešení existuje

Kolik z vás to zažilo? Vybavíte si podobné situace? Pro ty, kdo odpověděli ANO, mám dobrou zprávu. Tohle všechno je možné změnit.

Na začátku je důležité se pro změnu rozhodnout a nesnažit se dělat velké kroky, které by zbytečně způsobovaly obavy z toho, jestli to zvládneme. 

Naopak, pomůže dávat si malé, za to reálné cíle. A kdykoliv takového malého cíle dosáhneme, je potřeba se pochválit, radovat se a být vděčný za jeho dosažení.

Můžeme v tom být spolu

Pokud jste se právě ozhodli něco změnit, můžeme první krok udělat společně. Protože právě -ale nejen- o odbourávání strachu z projevení se i o boji s vnitřním kritikem, bude kreativně-prožitkový seminář Objev se aneb Tři cesty k životní změně, který povedeme společně s mou skvělou kolegyní Blankou Kotkovou.

Každého, kdo chce pro sebe něco udělat, rády osobně potkáme :-)