cs

Staré články

Staré články

Když bylo Aleně 20, pronajala si s přítelem byt. Byli spolu dva roky a alespoň ušetřili za kolej. Často jí říkával: "Až dostudujeme, tak si tě vezmu. A koupíme si dům a pořídíme si rodinu. Bude nám spolu hezky," A tak snila o společném životě a myšlenka na společnou budoucnost ji těšila.

Alenka svého dědu zbožňovala. Od rodičů moc pozornosti nedostávala, ale s dědou to bylo jiné. Vodil jí do školky i ze školky a cestou si vždycky povídali. Když pak měla v 1. třídě besídku, pamatoval si každé slovíčko, které na představení řekla. A tak se na něho upnula, protože jí jako jediný dával pozornost, kterou potřebovala - naslouchal jí.

Stála na břehu řeky a hleděla na pohybující se hladinu. Voda pomaličku plynula a s při-cházejícím podzimem s sebou unášela i spadané lístky stromů. A v rytmu drobných vlnek a plujícího listí volně plynuly i její myšlenky. Každou z nich doprovázel pocit. Pocit lítosti, sebelítosti a beznaděje, že si špatnými rozhodnutími pokazila celý život.

ONA byla pohledná, chytrá, ale myslela si pravý opak. Neměla o sobě vysoké mínění a obecně si příliš nedůvěřovala. A měla silnou tendenci pečovat o druhé.

"Co potřebuješ, holčičko moje," zeptala jsem se. "Proč sedíš v koutě se slzami v očích? Pojď ke mně blíž a řekni mi, co tě trápí. No tak, nedívej se na mě tak nedůvěřivě. Vždyť já jsem tu pro tebe. A slibuji, že udělám všechno, co ti na očích uvidím..."

Ruku na srdce. Kdo z nás alespoň jednou v životě slyšel na svou adresu něco podobného: "Nekřič! Neškleb se! Co se pitvoříš? Nebuď trapná! Ty jsi ale hrozný dítě, já se z tebe zbláznim! Seď a mlč! Proč se předvádíš, nikdo na tebe neni zvědavej. Hodné holčičky se tak hlasitě neprojevují. Ten náš kluk je děsnej, pořád křičí a vzteká se..." ...